
Jsem milenkou ženatého muže. Neplánovala jsem to. Nechtěla jsem to. Nikdy jsem nechtěla být „ta druhá“. Vlastně jsem nechtěla být ani „ta první“. Chtěla jsem být jako všechny mladé dívky a ženy jen ta jediná. Nechtěla jsem se o milovaného muže dělit s nikým. Tvrdila jsem, že kdyby mě můj budoucí partner podvedl, tedy byl by mi nevěrný, rozešla bych se s ním. Představu, že bych nejenom že se musela dělit, ale byla dokonce podváděna jaksi legálně s jeho zákonitou ženou, byla pro mne vždy tak scestná, že jsem si ji vůbec nepřipouštěla a nepřemýšlela nad ní.
Jsem milenkou ženatého muže. Je to ostudné a ponižující. Kdykoliv nad tím přemýšlím, tak mě to znovu a znovu uráží. Je to tak podřadná role. Že ne? Že mám nad manželkou navrch? Ale kdepak! Já o jeho manželce vím. Ona o mně ne. Já vidím její věci třeba v jeho autě, ona moje nikde zahlédnout nesmí. Já musím být zticha jako myška, když mu ona volá, já jemu volat vlastně ani nesmím, jen v určité době, kdy nehrozí, že by ona byla někde poblíž. Vnímám ji všude, ona mě nikde.
Jsem milenkou ženatého muže. Nemohu s nim být tehdy když chci, ale jen tehdy když on může. Nemohu s ním odjet na víkend, nemohu s ním mezi jeho přátele, nemohu s ním dokonce ani do kina, aby nás náhodou někdo nepotkal. Všechny svátky a třeba i jeho narozeniny slaví s ní. Se mnou jen jaksi dodatečně – načerno. Na Vánoce a Silvestra jsem sama a sama jedu i na dovolenou – nemůže přece jen tak odjet na týden nebo dva …
Jsem milenkou ženatého muže. Jsem to já kdo o „té další“ ví. Já vím, že on se s ní miluje a dokonce i poznám kdy to bylo. Ona to neví, ji to nebolí. Vím, že ji hladí a objímá. Vím, že spolu plánují, co si koupí, jestli se přestěhují, či koupí dům. Plánují a mají budoucnost. Já vím, že žádnou nemám. Nás vztah je bez budoucnosti. Je beznadějný a zoufalý, Stejně jako dítě, které se narodí se smrtelnou chorobou a vy víte, že umře. Přesto se o něj staráte a pečujete o něj protože ho milujete. Je to tak bolestivé a zraňující. Přesto to děláte až do úplného sebezničení.
Jsem milenkou ženatého muže. Stalo se to. Nechtěla jsem to. Trápím se tím. Chtěla bych to vrátit a zapomenout, ale nejde to. Chtěla bych v té situaci nebýt, ale nedokážu to. Nidky jsem se tady neměla ocitnout, nidko se to nemělo stát, ale stalo se to. Při každé jeho návštěvě, při každém jeho objetí, polibku a milování cítím gilotinu času na šíji. Vím, že se každým setkáním přibližujeme konci. Je to tak bolestivé, tak zraňující…
Jsem milenkou ženatého muže. Vím, že mě mnozí odsoudí, ale mě v tuto chvíli opravdu odsudky okolí netrápí. Jsou ve světle vlastní bezvýchodnosti nepodstatné. Jsem milenkou ženatého muže a neumím se s tím vyrovnat. Neumím s tím žít a neumím z toho utéct. A po mnoha úvahách a týdnech nočního pláče a přemýšlení jsem objevila zvláštní věc. Chtěla bych žít ve společnosti, kde bych se mohla stát jeho oficiální druhou ženou. Nebo třetí, čtvrtou … Mít stejná práva a privilegia jako ta první. Nemuset se schovávat a normálně s ním žít. Prostě mít budoucnost.
Proč? Je to prosté: Miluji ho!
Přečtěte si také další povídky:
Napsat komentář