„Půjdeme už dolů, ať není křik...“ řekla sotva slyšitelným hlasem. Přikývla jsem a pomohla Aničce upravit pléd na ramenou.
„Jak to jde s Martou,“ ptám se téměř zbytečně, protože všichni víme, že Marta, Aniččina švagrová a manželka nejstaršího bratra je zlý a nepřející člověk. Pracovitá je, to ano, udělá i to, na co by mnohý muž nestačil, ale jinak …
„Nemůže za to,“ povzdechne Anna: „Měla jiné plány do života. Nechtěla se přece zahrabat tady. A … chtěla mít děti.“ Anička se domnívá, že by se Marta změnila, kdyby děti měla, já jsem přesvědčena, že kdyby je měla, že by k lidem, které Marta týrá přibyli jen další a ještě bezbrannější.
„Všechno mohlo být jinak, stačilo jen pár vteřin,“ pronikne mi jako nůž do mozku Aniččina tichá věta. Vyvolá ve mně vzpomínky, která jsou tak živé. Cítím je přímo fyzicky. Náhle je mi zima a po celém těle mi naskakuje husí kůže…
Stalo se to před pár lety. Jezdili jsme pravidelně na všechny svátky a víkendy ven z města a byly právě Velikonoce. Tenkrát jsme vyjeli s několika přáteli na statek tetičky Jennifer (tetička byla Američanka, do Česka se přivdala) na Vysočině.
Tetička milovala mladé lidi a ač sama měla kupu vlastních dětí a v té době už i řádku vnuků, dveře jejich stavení byly vždycky otevřeny. Pokud přijelo víc lidí, než bylo postelí, spalo se ve spacácích na zemi.
Přijeli jsme do jejich vesničky, která čítala cca 50 domovních čísel, už v pátek, abychom si prodloužený víkend hezky užili. Občas bývá ne Velikonoce v těch končinách ještě sníh, ale tenkrát už nebyl.
Tetička Jenny nás uvítala s radostí jako obvykle. Ubytovali jsme se, popovídali tetičce co je kde nového a vyrazili do přírody. Když jsem se dost nalítali v lese, kde bylo nádherně a natrhali jsem kytičku sněženek pro Jenny, vraceli jsem se zpátky na statek.
Cestou zpět jsme se samozřejmě museli stavit u sousedů (rozuměj na protějším kopci, protože v této vesničce to funguje tak, že co kopeček, to chalupa, takže případné sousedské plkání přes plot je poněkud náročnější na hlasivky). Juračkovi, jak se sousedé jmenovali, byli skuteční farmáři v tom nejryzejším smyslu slova.
Pěstovali jatečné býky, krávy, jak chovné, tak na mléko, měli chov prasat, ovcí, koně a vlastní drůbežárnu. Samozřejmě i spousty polností, protože krmivo pro všechna ta hovádka si pěstovali sami. Takže je jasné, že naší největší atrakcí byl Zdenda Juračka a především jeho traktor, kterým nás vozil na okružní jízdy místními lesy a lukami. Teda když nebyl doma hospodář - Juračka otec. Protože tomu vadilo, když se kluci flákali.
Proč říkám kluci? No protože Juračkovi byli rodinka jako z pohádky Sedmero krkavců. Sedm kluků a jedna holka, právě moje přítelkyně Anička. Ada byla nejmladší a současně "tatínkova panenka", takže jako jediná na hospodářství dřít nemusela a také jako jediná z dětí mohla na střední školu. Kluci šli hned ze základky na pole a do chléva.
Naštěstí starý Juračka moc doma nepobýval. Odcházel "do pole" hned za svítání a vracel se až večer. Takže když jsme obyčejně dorazili na jejich statek, mohli jsem si prolézt úplně všechno. Například až tam jsem poprvé v životě viděla skutečného živého býka. Lidi to je vám tak něco obrovského...
Taky jsem viděla na vlastní oči, jak kluci kydali hnůj a sváželi je kolečky na velkou hromadu uprostřed dvora. Byla vysoká a ležely na ní "fošny" (tlustá dřevěná prkna), po kterých kluci vyjížděli až nahoru hromady a tam svůj náklad vysýpali.
Ten Velikonoční pátek jsme tedy zaběhli cestou z vycházky i k Juračkům. Starý se ještě nevrátil z pole a byla tam s ním i většina kluků. Doma byla jen Aňa a nejstarší Zdenda, který právě dojil krávy. Aňa dělala postní jídlo k večeři a neměla čas, ale Zdenda nás volal, abychom se šli podívat na přírůstek.
Měli krásného nového plemenného býka. Přestože byl sám v samostatném chlévě, měla jsem pocit, že zabírá celou místnost až po strop. Ačkoliv jsme zůstali jen ve dveřích, jakmile nás býk zpozoroval děsně zařval. Napadlo mě, že takhle prostě hovězí kus řvát snad ani nemůže. Ptala jsem se proto, jestli si je Zdenda jistý, že to není nějaký hybrid - kříženec slona a mamuta v býčí kůži.
Mladý Juračka se jen smál a bylo vidět, že je na "kluka" hrdý. Vysvětloval nám něco o tom, že ono se to už sice teď moc nedělá, že prý se volají inseminátoři a kravičky už jaksi potěšení z přirozeného aktu plození nemají, ale prý se oni jako rodina dohodli na tom, že jejich krávy šizeny nebudou.
Dál povídal o tom, že plemenní býci jsou pěkní "divočáci" a prý i tenhle je permanentně furt v bojové náladě. Mají ho týden a už dvakrát utekl. Honili ho po statku za pomoci celé vesnice a prý byla "sranda". Na Zdendovi bylo vidět, jak je z něj opravdu nadšený. A tak než jsme se vypravili k tetičce, dozvěděli jsme se ještě jak a co býk s krávou dělá, a co dělá, když to nedělá, a jak se krotí, a jak necítí bolest, a že je jen jediné místo, kam se musí sáhnout, aby byl býk poslušný jako beránek.
Dělal s tím velké drahoty než nám prozradil, kde ta býčí Achillova pata je. Prý jsou to nozdry. Když chytnete naštvaného býka za nozdry a pořádně stisknete, tak si s ním můžete dělat co chcete. Proto také prý měli vždy býci v nose kovové kruhy.
A pak už byl večer, každou chvíli se mohli kluci vrátit z pole a tak jsme mazali na "náš" statek. Zdenda za námi křičel:
"Kdybyste náhodou slyšeli řev, tak to nám zase utekl býk. Takže nebuďte srabíci a přijďte pomoct ho odchytit.."
"To víš že jo," halekala jsem na něj: "já se nechám tady dobrovolně trousit po polích, roztrhaná rohy a rozdupaná kopyty nějaké předpotopní příšery... Jen si ho chyť sám! A za nozdry! "
Víkend dál probíhal nádherně. Samozřejmě neodmyslitelné bohoslužby, zpívání, vycházky po okolí.
Pak přišlo Velikonoční pondělí. Všechno probíhalo jak mělo a byla spousta legrace a smíchu, když tu se ozval z protějšího kopce strašný povyk. Domácí mužské osazenstvo hned vědělo kolik uhodilo:
"Juračkům zase utek bejk!"
A kluci se hned začali cpát do gumáků, protože běhat po jarní oranici se v ničem jiném nedá. Bleskově byli venku, brali vidle a různé hole a běželi naproti. Nás (jako holky) Jenniffer nikam nepustila a řekla, že pokud se chceme podívat, tak máme vylézt do patra a sledovat to odtud, bude-li vůbec co.
Ale my se podívat šly. Když jsme šly nahoru smály jsme se a řešily, jestli nakonec Zdenda vážně chytí býka za nozdry, nebo jestli spíš chytí býk Zdendu za ... (ale fuj děvčata). Nacpaly jsem se k oknu a ...
Od té chvíle se už žádný smích nekonal. Od Juračkova statku se nehnal býk, dokonce jej ani nikde nebylo vidět. Zato plál velký táborák, nebo spíše vatra. Opravdu vysoký plamen šlehal vysoko a POHYBOVAL se. Žádná z nás nechápala co se děje, až Ester vyslovila to, co jsme odmítaly vidět.
"Někdo hoří!"
Zůstaly jsme jako přimražené, snad i v půlce pohybu a dechu. To co se odehrávalo před našima očima bylo opravdu jako vystřižené z hrůzostrašného filmu.
Utíkající a řvoucí plamen zpomaloval, až se zastavil a zřítil se k zemi. K hořící postavě běžela Anička s křikem a pláčem. Padla na zem vedle ohně a jala se oheň hasit. Jen tak. Holýma rukama.
To už přibíhali muži od nás ze statku i z vesnice. Svlékali si vaťáky a bundy a dusili plameny na ležící postavě. Za chvíli zůstal v trávě jen černý nehýbající se sloup. První se vzpamatovala Ester a seběhla dolů k telefonu. Tetička utíkala na pomoc s nějakými fáčky a dezinfekcí.
Vylezly jsme všechny ven, ale žádná z nás neměla odvahu jít na místo neštěstí. Pak přijela sanitka, i když jsme měly pocit, že to bylo snad půl dne. Ve skutečnosti to trvalo necelou čtvrthodinu. Když se vrátila tetička, její muž a synové zpátky, dozvěděly jsme se co se stalo.
Paní Juračková chtěla na Velikonoce mít čisto a pořádek, tak (mimo jiné) vyprala všem jejich pracovní oblečení a vaťáky. V to pondělí šla dát vařit brambory na krmení. Vařilo se to na dvoře ve velkém kotli. Paní Juračková si nechtěla ušpinit svoje čerstvě vyprané pracovní šaty a tak si vzala Zdendův starý vaťák, určený už k vyhození a tedy nevypraný, ve kterém opravoval traktor, auta a kombajn. Ten byl samozřejmě nacuclý naftou, oleji a různými ředidly.
Když paní Juračková dělala pod kotlem oheň, tak se vzňala. Byla na dvoře sama, Anička uslyšela její křik z kuchyně. Také si myslela, že utekl býk a tak si šla umýt ruce (obalovala právě řízky a měla na nich nalepenu spoustu strouhanky), sundala zástěru, oblékla svetr a šla si obouvat gumáky. Netrvalo to dlouho, jen pár desítek vteřin.
Když vyšla na dvorek už viděla jen hořící mámu, jak utíká dolů z kopce. Volala na ni, aby se zastavila a padla na zem. Křičela, že nesmí utíkat, že to jen plamen podporuje, ale paní Juračková ji zřejmě v té hrůze neslyšela.
Rozběhla se za mámou, ale v gumácích a se ztrátou těch „pár desítek vteřin“ to trvalo dlouho. Aničce se zdálo, že nekonečně dlouho. Když konečně maminku dostihla, tak ji začala hasit, ale neměla čím, ruce nestačily.
A pak už bylo všechno jinak.
Paní Juračková zemřela po deseti dnech bolestí v nemocnici. Neměla šanci. Aňa měla velké popáleniny rukou, dlouho se s tím léčila, opakované záněty a nebezpečí celkové sepse nakonec znamenaly amputaci jedné ruky až k lokti a u druhé ruky po zápěstí.
Statek zůstal bez ženy, která by se mohla o ostatní starat a tak si Zdenda přivedl první, která mu padla do ruky – Martu. Nevěděl o ní nic, jen to že byla velmi pracovitá. Marta se už po pár dnech projevila jako zlá a nenávistná. Její křik a nadávky byly slyšet do celého okolí. Kluci jeden po druhém utíkali do světa.
Otec Juračka se oběsil po roce, kdy byl dnes a denně opilý namol. Statek chátral. Nakonec utekl i Zdenda. Pryč, do města. Dnes tam žije jen Marta a Anička. Marta nevynechá jedinou příležitost, aby jí nevynadala do mrzáků a příživníků. Obviňuje ji z nedostatku vděčnosti, vyčte jí každé sousto, rozsvícené světlo, teplou vodu. A Anička mlčí. Marta ji totiž krmí, koupe, obléká, vždyť jí musí pomáhat i na záchodě …
„A všechno mohlo být jinak, stačilo jen pár vteřin...“ je motto Annina života. Cítí se být vinna, že nevyběhla hned, že zaváhala a celý svět se tolika lidem zhroutil jen kvůli ní. Mnohokrát jsme o to mluvily, mnohokrát jsem jí vysvětlovala, že její vina to není, že je to jen jedno velké neštěstí, nešťastná souhra okolností, maminčina nepozornost …
Do ústavu Anna nechce. Svůj život s Martou bere Anna jako svůj trest, který si sama vybrala. Své osobní peklo.
Povídka z cyklu: Plavovlásčiny lásky
Diskuze: (
