Daniela: Řekni jen slovo ...

- Daniela: Řekni jen slovo ...
Rubrika:  Kulturní

Daniela: Řekni jen slovo ...

25.08.08, 01:18, autor: Plavovláska
„Řekni jen slovo, jen jediné slovo a má duše bude uzdravena,“ zní Daniele v uších, když se zvolna probírá z mrákot. Nechápe co se stalo, kde je, vidí poněkud rozmazaně a kdesi z daleké temnoty slyší slova, kterým nerozumí.

Čtenost -   Diskuze: (0
 

„Neboj se, už brzy to skončí, jen nechci být sám.“  Kdo to je? Co to říká a proč. Snaží se zjistit co se děje. Leží na nějaké lavici, nadzvedává se na loktech a neznámý jí pomáhá. Lekne se: Někdo je tady s ní, někdo na ni mluví a dotýká se jí.



Prudce se posadí a ze všech sil se snaží rozeznat okolí. Je tu šero a zvláštní, Daniele ovšem důvěrně známý pach. Je v kostele. Že by tady po bohoslužbách usnula a kostelník si jí nevšiml a zamknul? Nesmysl. Proč by usínala v lavici. Vždyť je přece … No ano, Daniela je kněz - reverendka.



Snaží se postavit a zjistit zda je skutečně v kostele zamčená. Najednou se dotkne cizí ruka jejího lokte. Opět se vyděsí. Ano během té chviličky, co se snažila zorientovat úplně stačila zapomenout na to, že není v kostele sama.



„Sedni si, jsi moc slabá, nemá smysl, aby ses hýbala.“ Říká jí tiše mužský hlas a jemně leč nekompromisně ji tlačí zpět na lavici. Otáčí hlavu po hlase a vidí urostlého, na první pohled sympatického muže kolem 35 let. Snaží se zachytit pohled jeho očí, protože umí z nich vyčíst lidské rozpoložení a emoce.



„Kdo jsi bratře a co si přeješ?“ Uchýlila se k osvědčené profesionální řeči duchovního pastýře a velice pečlivě navolila jemný a uklidňující tón hlasu.



„Nech toho Dano, nejsem tvůj bratr.“ Tón jeho hlasu naopak nabral znak negativní emoce.



Posadila se na lavici a znovu se pokusila zachytit pohled neznámého. Tentokrát měla štěstí, díval se jí přímo do očí. Znala ho. Byl to někdo známý, možná někdo z farníků, kteří kostel příliš nenavštěvují, možná někdo, kdo byl na křtinách svatbě … Snaží se pátrat v paměti.



„Ty mě nepoznáváš, že?“ sedá si do lavice před ní, ale zády k hlavnímu oltáři, takže se jí dívá přímo do očí. Nakloní hlavu a lehce se uměje. Najednou jí to naskočí. Pavel? Ano je to Pavel, neviděla jej snad dvacet let, možná někdy na základní škole. Chodil o rok výš, ale do školky chodili spolu.



„Pavlíčku,“ usměje se Dana, snaží se zachovat stále převahu duchovního vůdce: „ale jistěže tě poznávám.“



Pavel zapátrá v jejích očích. Najednou je jeho pohled velmi vážný a velmi hluboký: „Potřebuju tě Danielko, potřebuju tvoji pomoc…“



„Jak jsem se sem dostala, co se stalo,“ snaží se převzít vedení rozhovoru Daniela, ale Pavel jí to nedovolí.



„To vůbec neřeš. Už brzy to skončí a pak si můžeš přemýšlet nad čím budeš chtít. Já v tuto chvíli potřebuju, abys myslela především na mě.“



V Daně se zastaví leknutím srdce. Snad ji nechce znásilnit? Snažila se vypátrat v paměti všechno co o něm kdy slyšela. Začala si pomalu vybavovat drobnosti. Slyšela, že Pavel vystudoval vysokou vojenskou školu. Ano, ano, viděla ho v uniformě s manželkou … Má manželku! Je rozvedený? Má problémy v rodině? Hledala zoufale záchytný bod, aby dostala situaci pod kontrolu.



„Dani,“ natáhl ruku k jejímu obličeji. Dana zareagovala rychle a profesionálně. Rychle ho uchopila za nataženou ruku a položila ji na lavici před sebe a přikryla ji oběma svými. Rychle nasadila natrénovaný „mateřský výraz“. Vybavila si slova svého profesora: „Ve vašem pohledu nikdy nesmí být nic provokativního, nikdy žádná výzva, nikdy nic, co by zavdalo sebemenší příčinu druhé straně se domnívat, že vás zajímá jinak než jako bratr nebo syn.“



„Řekni mi Pavle, co se stalo? Cítím velký nepokoj a bolest. Děláš něco co dělat nechceš. Pověz mi co tě sem … vlastně nás oba sem přivedlo.“ Kdyby neměla takový strach, byla by snad na sebe pyšná, jak to zvládla.



„Přišel jsem umřít Dano, sem za tebou.“



„Umřít?“



„Ano, já už nemůžu žít. Ale myslel jsem si, že to bude jednodušší. Jen jsem strávil příliš mnoho času s pistolí v ruce v křesle. Přemýšlel jsem  Co až to udělám? Vlastně nechci aby mě našly děti, nebo žena. Nechci aby mě viděly mrtvého. Chci být v jejich vzpomínkách živý…“ Pavel se snaží co nejasněji říct co chce, ale jeho slova Danielu míjí.


V hlavě jí naskakují ukázkové rozhovory, klíčová slova a tón hlasu, který má navolit, když mluví se sebevrahem. Především s ním musí mluvit, vytvořit si kontakt – vazbu, přiblížit se mu tím, že mu ukáže, že i ona má podobné problémy, nebo dá příklad z okolí.



Dana nevěří tomu, že se Pavel skutečně chce zabít. Jasné pravidlo říká, že kdo se zabít skutečně chce, ten se zabije. Tohle vypadá jaké jasná demonstračka, včetně toho jejího „únosu“ do kostela. Ano, právě si vzpomněla, Pavel ji večer zazvonil u dveří fary. Když mu přišla otevřít, rozrazil dveře a chytil ji. Asi dostala dveřmi do hlavy, nebo možná omdlela leknutím, ale probrala se až v kostele. Musel ji sem přinést.



Nehrozí jí akutní nebezpečí, kdyby jí ublížit chtěl, už by to dávno udělal. Ale mohl by jí ublížit nechtěně, nebo prostě proto, že situaci nezvládne a on důvod, proč se chce zabít obrátí proti ní a pak … „Zvládnu to,“ uklidňuje se v duchu. Ne nadarmo byla nejlepší z ročníku na Bohoslovecké fakultě.



Tím jak se soustřeďuje na to, aby co nejlépe reagovala, hledá slova a vhodné situace, ani nestíhá sledovat, co jí Pavel říká. Jen velmi okrajově slyší, jak jí povídá o „vojně“. Byl v kontigentu v Jugoslávii, pak v Iráku a nakonec v Afghánistánu. Ano, ano, matně si vybavuje, že někdo  o tom, povídal, že se doma prakticky nevyskytuje, že je pořád někde tam, kde je „horká půda.“



Pavel ze sebe pouští příval tichých slov. Nejsou nijak emociálně podbarvena, znějí jako běžná zpověď a Daně má opravdu problém se soustředit.



„Nechtěj vědět co jsem viděl, nebo co jsem dělal. Pravda je taková, že už nikdy nic nebude jako před tím. V noci mě budí stále stejné sny. Nemohu usnout a vlastně jsem rád, protože když usnu, probouzím se za pár hodin promočený potem a unavený daleko dřív než před tím.

 


Nijak se nedokážu odpoutat od toho všeho co je ve mně. Žije to se mnou, pronásleduje mě to. Děsivé věci na mne vyskakují z „druhé strany“ i za bílého dne a já …“ nadechne se:“ Příliš mnoho mých kamarádů, co jsem s nimi prožil poslední roky, skončilo v blázinci. Ublížili vždycky sobě a někteří i svým rodinám. Jsou pod sedativy a … nejsou schopni se sami ani najíst. Nu a ti další tomu včas předešli. Když na sobě zpozorovali změny, tak včas všechno skončili sami …“



Dál už Dana opět neposlouchá. Takže veterán z válečných konfliktů poslední nové doby. Ale o nich ona nic pořádně neví. Měla by se začít na ty věci ptát? Měla by dát najevo účast? Že ho chápe? Ale co by mu měla říct, jak by si měla nejlépe získat jeho důvěru, co by ….


Je ticho. Dana si ve chvíli kdy přemýšlí nad sebou a svými reakcemi ani neuvědomila, že Pavel přestal mluvit. Zvedne oči a zjistí, že Pavel ji pozoruje a jeho tvář se z bezbarvého zpovědního výrazu mění v zoufalou a nešťastnou.



„Čekal jsem, že mě pochopíš, pomůžeš mi odejít …“



„Ale Pavle já tě chápu … já …“



„Ne! Ty mě vůbec neposloucháš! Ty mě vůbec nevnímáš! Nejsem tady jako jeden z tvých kajícníků, sakra! Přišel jsem za tebou jako za kamarádkou. Přece – jsi kněz, farářka, měla bys mě chápat.“



„Já vím o čem mluvíš,“ a honem dodává: „Pavle…“ Ano musí ho oslovovat jménem, musí …



„Dano, proboha? Co je to s tebou? Co to povídáš? Na co myslíš? Jsem tady, jsem člověk. Přišel jsem za tebou, protože chci v klidu umřít s tím, že neublížím nikomu dalšímu, že mé tělo nenajdou ti, které miluju …“



Jedou jí závity na plné obrátky. V duchu listuje všemi učebnicemi, hledá příklady, postupy, co kdy nějaký přednášející řekl. Jen neudělat chybu. Je přece tak skvělá farářka – je nejlepší a …



„Ty mě vůbec nevidíš, ani neslyšíš …“ šeptá Pavel, příliš tiše na to, aby si obsah slov  uvědomila.



Najednou se ozve ohlušující rána. Dana sebou trhne a rychle vyskočí z lavice. Ano byl to výstřel. Pavel leží mezi kostelními  lavicemi, hlavu má zvrácenu dozadu a Dana se nechce jít podívat. Jen z toho co vidí a z toho obrovského množství krve, které se v mžiku rozlilo všude kolem je jasné, že tady už není nic platná. Cítí vlhko a pach krve. Drobné kapičky má všude na rukou, šatech i na obličeji. Stojí jako sloup….



Když končila školu, zavolal si ji jejich profesor. Gratuloval jí ke skvělým výsledkům. A řekl jí na rozloučenou: „Byla jste skvělá studentka, možná ta nejlepší vůbec, jste nesmírně inteligentní a myslím, že s vámi budou na farnosti moc spokojeni. Jen se modlete Dano, aby vás nikdy nikdo nepotřeboval jako člověka….“



Tenkrát ho nepochopila. O čem to mluví? Vždyť přece je tak úžasná. Dokáže postavit kázání tak, že si o něm farníci povídají celý týden. Tak jaké „nepotřeboval jako člověka…“



Jako člověka … Daniela si teprve teď uvědomuje plný dosah toho co se stalo. Přišel za ní trpící člověk a potřeboval pomoc. Ten člověk nehledal kněze, hledal člověka … Prostě jen člověka, který mu usnadní těžkou životní chvíli. A ona mu nepomohla!



Tak moc se zaobírala všemi těmi svými nastudovanými a naučenými vědomostmi, že ho zapomněla poslouchat. Neslyšela ho, nepomohla mu. Selhala.



Padá na kolena, hlavu bere do dlaní a v horoucí modlitbě prosí za odpuštění.



Tak je tam ráno našli farníci, kteří přišli uklidit kostel před nedělní slavností. Mrtvého a studeného Pavla a klečící Danielu, celou v horečce, jak šeptá:



„Řekni jen slovo, jen jediné slovo a má duše bude uzdravena …“

 

 

Povídka z cyklu Plavovlásčiny lásky:

 

Daniela: Řekni jen slovo

Anička: Osobní peklo

Pavlína: Život ze snů

Nelinka: Dar nebo prokletí

Sylva: Rubíny ve stříbře

Linda: Nejistá citová investice

Nevěrná Milena

 
 
Profil blogu
Profil sekce "Kulturní"
Profil blogu
Založen:
19.5.2008 12:57:58

Přístupů:
1324515

RSS:
Toplist