Po těle mi běhají zimomřivky a i když důvěrně znám atmosféru a mikroklima několik století starých kostelů, je mi zima více než obvykle. Proti tomuto chladu nepomáhá ani svetr, kterým jsem se duchapřítomně vybavila.
Tento kostelík znám jako své boty. Je ve vesnici na Jižní Moravě, kam jsem jezdila za babičkou celé dětství a jezdím dodnes. S kamarádkama jsme se tady něco nazlobily.
Třeba když si pan farář pořídil mikrofon chodily jsme tam s kamarádkou Pavlínou mimo mše tak dlouho, až se nám jednou poštěstilo a našly jsme ozvučení zapnuté (chudák kostelník, ten si to pak slíznul). My jsme toho samozřejmě okamžitě využily a zkoušely jsme kostelní akustiku násobenou decibely bytelných zesilovačů. Náš řev se rozléhal široko daleko. Byl to velký průšvih. Babička tenkrát vyhrožovala, že už mě k sobě nikdy nechce.
S Pavlínou jsme toho vůbec zažily hodně. Třeba s ní poprvé jsem zažila noc plnou hrůzy. To když jsme šly spát v létě do stanu na zahradu příbuzných. Jenže ta zahrada sousedila se hřbitovem. Zřejmě bychom si toho ani nevšimly, nebýt toho, že v inkriminovaný den byl právě pohřeb. Pozorovaly jsme průvod ze zahrady a některou z nás (myslím, že to byla právě Pavla) napadlo si povídat strašidelné historky.
Historky pokračovaly stále dál a dál a my jsme se bály stále víc a víc. To už se setmělo a my jsme se krčily ve staně. Napadlo mě, že už vůbec nechci spát ve staně na zahradě vedle hřbitova, kde leží čerstvá mrtvola a chtěla jsem domů. Průšvih byl v tom, že už byla venku tma a já se bála vyjít ven. Byly jsme tam tenkrát čtyři a postupně vyšlo najevo, že se bojíme všechny a že všechny bychom rády pryč. Ale protože jsme se všechny bály vylézt do tmy, propotily jsme v těsném objetí zabalené do spacáků a dek celou noc.
Někdy v pubertě to byla zase Pavla, kdo mě pomohl zdolat další schůdek k dospělosti. Ukradla tatínkovi balíček Startek bez filtru a pod mostem u místního potůčku jsme se učily kouřit. Tedy - já jsem se učila, Pavlína už byla kovaná kuřačka. Přišla za námi tenkrát moje mladší sestřenice Eva. Přitáhla sebou kočárek s panenkou, drncala s tím na mostě a vydírala mě, že pokud jí také nedáme cigaretu, tak mě práskne.
No, tak jí Pavla ubalila do novin suché ořechové listí a pro jistotu hned dvě tučná cigára. Eva se nechala ošálit sdělením, že ona má větší cigaretu než my a tudíž lepší a odkráčela domů. Tam si zalezla i s kočárkem do kůlny a tu ořechovou smršť si zapálila. Co čert nechtěl do kůlny šel právě pro nějaké nářadí její tatínek. Ona pohotově schovala hořící nadělení do kočárku a vyšla ven jako by se nic nedělo. Jejího rodiče ovšem upoutal dým valící se z načinčaných peřinek a pohroma byla opět na světě. Eva mě samozřejmě zbaběle napráskala.
Když jsem šla na střední školu, zmizela mi Pavlína z očí. Dozvídala jsem se o ní jen velmi kusé a velmi neuvěřitelné historky. Prý se dala do holportu s nějakou partou, pije, kouří a dokonce prý fetuje. Ještě později jsem se dozvěděla, že je ve vazbě, ale nic konkrétnějšího jsem nevěděla. Ptát se její mámy jsem neměla odvahu a na vesnicích se povídají spousty hloupých řečí. Vybrat z toho pravdu je velmi obtížné.
Potkala jsem ji mnohem později zcela náhodou na nějaké rodinné oslavě, kam přišla i ona. Vyměnily jsem si jen pár slov a o sobě mi neřekla vůbec nic. Ale pozvala mě k nim na návštěvu na druhý den. Když jsem přišla, nebyla Pavla doma, jen její máma. A ta mi právě řekla, že Pavlína nejspíš už ani netuší, že mě pozvala. Prý opravdu bere drogy, něco si píchá, krade doma peníze a věci, aby si to mohla kupovat. Věčně není doma, pořád ji kvůli něčemu vyšetřují policajti. Teď nedávno začala chodit dokonce s nějakým drogovým dealerem a tak toho má spousty.
Byla jsem z toho hodně rozčarovaná a zdálo se mi to neuvěřitelné. Pavlína? Ta, se kterou jsme se oblékaly do dlouhých šatů a šmajdaly v máminých plesových střevíčkách? Ta, se kterou jsme si malovaly pusu a oči barevnýma lentilkama?
Neslyšela jsme pak o ní dalších několik let. Až do chvíle kdy mi přišlo svatební oznámení. Pavla mě zvala na svatbu. Potěšilo mě to a ráda jsem tam jela. Nevěsta na mě neměla samozřejmě čas, ale její maminka jen zářila. Pavla byla na léčení a prý už je čistá. I ten její kluk. Teď čekají miminko a všichni věří tomu, že je všechno zlé už za nimi.
Bylo hodně pozdě večer, když za mnou Pavla přišla a ptala se mě jak se mám, jak se mi daří. Pobavilo ji mé zaměstnání a řekla mi tenkrát, že až umře, tak jí mám na náhrobek napsat epitaf. Smály jsme se tomu obě. Tak čas plynul a já o ní zase několik let neslyšela.
Před pár dny mi volala sestřenice. Pavlína prý nečekaně zemřela. Udělalo se jí doma špatně, šla do koupleny a tam už zůstala. Našla ji její maminka, už jí nebylo pomoci. Selhalo jí drogami oslabené srdce.
Proto jsem dnes tady, v tom vesnickém kostele. U oltáře stojí rakev s velkou kyticí bílých květů a v té rakvi leží s Pavlou kus mého dětství. A já se musím Pavlíně omluvit, že jí nemůžu napsat epitaf na náhrobek, mám totiž v hlavě prázdno, nic mě nenapadá. Jen v uších mi stále zní farářova slova:
"Zemřela máma. Nechala po sobě dvě dcerky. Osmiletou Laurinku a pětiletou Denisku."
Povídka z cyklu: Plavovlásčiny lásky
Diskuze: (
