

Prohrábla si vlasy a s povzdechem šla unaveně do koupelny. Musí do práce a je jí jakoby celou noc dřela v úmorném vedru pražícího slunce na bavlníkové plantáži. Spatří svůj obraz v zrcadle a téměř se lekne. Únava z ní čiší přímo hmatatelně. Šedivá pleť, kruhy pod očima, nevýrazné oči … I vlasy jakoby povadly a ztratily pružnost a kvalitu. Jindy by asi začala zachraňovat co se dá, ale teď je to jedno.
Automaticky si vyčistí zuby, opláchne se, vezme do ruky řasenku a zaváhá. Chce se vůbec líčit? Že by trestala samu sebe ještě i tím, že bude děsně vypadat? Má chuť si vynadat přímo do očí svého odrazu v zrcadle: „Jsi blbá kráva…“ zasyčí na sebe. Mrští řasenkou do umyvadla a jde se obléct do ložnice.
Do oči se derou slzy, které se snaží zastavit. Nejde to. Jako to nejde už několik dní. Ale i probdělých a probrečených nocí. Snaži se obléct punčochy, ale do jemného materiálu se ji zachytí nehtík a jak se snaží zachránt co se dá, podaři se jí punčochu roztrhnout. Se slzami v očích a zaplavena vlnou vzteku, na to, že se jí nedaří vůbec nic, punčošky rozcupuje a zahodi. Prudce dosedne na postel a usedavě se rozpláče hlavu opřenou v dlaních.
Poznala Matěje před několika lety. Nebyl nijak hezký, ale byl vtipný a milý. Bavil ji a bylo jí s ním dobře. V té době ho nebrala jako případného partnera, spíše jej jen registrovala, byla zadaná a žila v dlouhodobém vztahu. Ten sice moc nefugnoval, ale nebyla typ, který by utíkal jen tak bez boje. Bojovala tedy několik dalších let, až se i nepodařené partnerství nakonec dopracovalo ke konečnému řešení. Rozchod byl pro ni spíše úlevou.
Když byla opět single, dávala se do kupy a zařekla se, že už nikdy nechce být ten kdo vztah zachraňuje a jednostranně buduje. Pokud si nebude jistá, tak raději ani do žádného nového nepůjde. Nechtělo se jí už do žádného experimentu a nejisté citové investice.
Vychutnávala si svou svobodu, sem tam něco flirtu, sem tam nějaký nezávazný románeček, prostě takové lehká pohodička. Ale s postupujícím věkem si stále víc uvědomovala, že pokud chce mít rodinu ve smyslu děti, tak se čas neúprosně krátí. A vědomí, že by si měla najít někoho, s kým by se jako matka realizovala, se jí usazovalo někde vzadu v hlavě. V těch místech, kde už pevně kotvila nechuť být tím, kdo se ve vztahu snaží.
V té době se potkávala i s Matějem. Ten žil v té době s dívkou, ale nebyl ve vztahu spokojený. Nescházeli se nijak pravidelně, ale jejich pracovně – soukromá setkání se nesla v duchu sdělování si i velmi soukromých věcí. Linda už věděla, že Matěj má svou dívku rád, ale dostal se do podivného stádia závislosti, kdy sice ví, že ona pro něj není vhodná, protože mu vztah s ní daleko víc sil ubírá než dává, ale že není schopen to nijak razantně ukončit.
Několikrát se sice dokopal k nemastnému neslanému rozchodu, který prokládal podivnými, epizodními, krátkodobými vztahy, ale vždycky se k té původní dívce pokorně vrátil. Linda sledovala jeho vztah tak nějak z povzdálí a částečně jí ho bylo líto. Pokoušela se mu i pomoct způsobem sobě vlastním. Tedy humorem. Říkala jeho partnerství „lunární vztah“. Protože probíhal tak, že čas od času se Matějova dívka sebrala a odstěhovala se, Matěj chvíli lovil, aby se pak opět pro ni rozjel a nastěhoval si ji zpátky. Prostě – jakoby se řídili právě postavením luny v horoskopu. Tak když se čas od času potkali, tak se ho se smíchem ptala, v jakéže to fázi svého lunárního vztahu se právě nachází? Přibývá, ubývá, je v novu nebo v úplňku?
Postupně ji Matěj ale zajímal stále víc. Občas se přistihla při takovém tajném přání, aby to už konečně rozetnul a své lunochodky se zbavil jednou pro vždy. Dokázala si představit, že by právě s ním chtěla být. Taky, ono těch volných partnerů bez exmanželky a dětí, ve věku kolem třicetipěti, moc není. A pokud jsou, tak jsou tedy hodně podezřelí! To si Linda moc dobře uvědomovala.
Záchvat pláče pomalu ustával. To nezadržitelné, co v pravidelných intervalech protrhává hráze sebekontroly, jakoby uplavalo. Měla by se konečně obléct a jít do práce. Nejde to. Tělo neposlouchá. Sleduje se z nadhledu a nechápe tu citovou Hirošimu v sobě. Kde se bere tolik bolesti?
Pak se to opět stalo. Opět se nastala fáze lunární známosti, kdy byla lunochodka na odchodu. Matěj opět tvrdil, že je to konečené řešení. Jako už ostatně mnohokrát a mnoha jiným ženám před ní. Vůbec nechápe jak se to stalo, že právě tenktokrát mu uvěřila. Nebo neuvěřila ale prostě se ho pokusila urvat. Šla do konkurenčního boje. Nebo možná ne? V každém případě už druhý den poté, co se od něj lunochodka odstěhovala skončil u ní doma. Pak i další den, další den, celý pracovní týden.
Neštěstím bylo, že měla dávno před tím zaplacený zájezd do Himalájí. Těšila se na něj příliš dlouho a měla tolik rozumu, aby pochopila, že po pětidenní známosti se atraktivní dovolené, na které se řadu měsíců těšíte neruší. Byl to přece jen týden a co to je týden? S Matějem strávila poslední noc před odjezdem.
Během cesty se skupinou přátel byla maximálně spokojená a zářila štěstím. Měla chlapa, který se jí libil a kterého snad i má ráda, tak co víc si přát. Otpimismus z ní přímo tryskal. Krize nastala až v noci. Když všichni usnuli a ona se chtěla v myšlenkách opíjet připomínáním si toho krásného týdne s ním. K jejímu velkému překvapení však milostnou chemií zmučený mozek přepnul sice do nouzového, leč racionálního režimu.
Najednou uviděla v plné kráse co se vlastně stalo. Celou silou na ni dolehlo poznání, že udělala velkou chybu. Stala se jen náhodnou výplní prázdné fáze jeho lunárního vztahu. Jak jí to mohlo nedojít? Copak neví, že v zápětí po rozchodu si každý hledá jen citovou záplatu? On s ní přece neudržoval paralelní vztah, pokud byla doma lunochodka. Což by skýtalo jakou-takou naději, že by ji snad mohl i milovat. On si jen vykrývá náhle uvolněné místo v posteli! Pocit beznaděje ji zavalil plnou silou. Jak tam ležela ve spacáku ve staně, měla pocit, že se propadá hluboko do země.
Do rána se nevyspala. Zažila neskutečný sešup z excitovaného stavu do úplné beznaděje. Tím co vlastně udělala, že si ho takhle brzy, prakticky ihned poté co „ukončil-neukončil“ svůj vztah si ho nacpala do postele, ho vlastně definitivně ztratila. Ráno byla unavená, bolela ji hlava, měla oteklé oči od pláče a byla schopná jen velmi bežné zdvořilostní konverzace s přáteli. Omluvila se jim a řekla, že na ni asi leze chřipka a po zbytek dne zůstala v táboře.
Pak přišla SMS od Matěje. Celá rozjásaná, přítulná a milá. Ale copak mohla ve své situaci zareagovat stejně? Odpověděla proto velice chladně až odtažitě. Poinformovala kde jsou, jak se tam dostali a co hodlaji podniknout. Odpovědí jí bylo Matějovo zmateni: Stalo se něco? Odjížděla celá přítulná, něžná, milá a najednou taková ledová sprcha?
Nemohla zato, prostě to všechno, co pochodovalo hlavou, celá ta beznaděj dané situace se sublimovala do krátkých, usečných až nepřístupných zpráviček. Upřímně, takové „sekance“ kočičími drápky by zchladily i po uši zamilovaného nezkušeného zajíčka. Co měly udělat se zkušeným a protřelým mužem středního věku?
Ať už si uvědomoval, že je Linda pro něj jen něco jako dveřní výplň pro zateplení obydlí na období zimy, nebo možná opravdu věřil tomu, že lze přeskočit ze vztahu do vztahu jen tak, udělal to, co udělá každý rozumný chlap, když žena trojčí. Zabrzdí. A to tak, že velmi prudce. Pokud spolujezdkyně není dobře připoutaná, velmi reálně vyrobí otisk svého obličeje na předním skle.
Matěj nemohl vědět, že ho Linda ve skutečnosti už dlouho miluje. Byl tak vytrénován svou lunochodkou a jejímy stálými odchody a rozchody, že zareagoval zcela přirozeně a přesně podle svých zkušeností. Přece nevlítne do stejného marastu jako měl do teď doma? Rozhodl se, že Lindu úplně nezatratí, ale moc šancí už nedostane, bude hledat dál a jinde.
Když se Linda vrátila z dovolené, prožili spolu ještě několik dní. Ano i milováním, vysvětlováním si situace, ujišťováním jeden druhého, že do toho chtějí jít. Ovšem podezření, které se usadilo v obou prostě rostlo a žilo si vlastním životem, který ani Matěj ani Linda už nemohli ovlivnit. Ona stále tušila, že se Matěj vrátí do svého bývalého vztahu a on přemýšlel, proč by měl riskovat stejné problémy jako měl dosud, jen s někým jiným. Každým podezřelým gestem partnera, podivnou narážkou, či tónem hlasu, se jejich podezření prohlubovala. Vytratila se lehkost a štěstí. A proč dělat něco, v čem nejste šťastní?
Jeden druhého nepochopili a už si tu možnost ani nedokázali dát. Potkali se v nevhodnou dobu a oba nepřipraveni. Matěj se scházel s jinými ženami a Linda se trápila stále víc. Pak se rozhodla k poslednímu špatnému kroku. Vyhrotit situaci. Řekla mu, že si myslí, že to nemá cenu. Ó jak naivně doufala, že on si uvědomí jako ho ona moc miluje. Že se zastaví a bude všechno … Špatná premisa nese špatný výsledek. Matěje to totiž nepřekvapilo. Byl trénovaný na rozchody a byl na něj už psychicky připravený a počítal s ním. Takže reakce byla – jak to říct? Vlažná? Chladná? Ne, ne. Byla jako kopí vražené do srdce umírajícímu, aby ulevila od bolesti. Lindě ale ne. Lindě jen způsobila další bolest.
Řekl pouze: „Tak jo.“ A odešel. Z jejího bytu. Z jejího života. Ale ne z její hlavy.
Konečně se oblékla a přišla k autu. Každý den projížděla schválně kolem Matějova bytu a doufala, že ho potká. Aspoň uvidí. Dnes měla štěstí. Před domem stálo jeho auto. Podvědomě se umála a … Pak jí úsměv zmrzl na rtech.
Matěj pomáhal s kufry své lunochodce, zpět k sobě domů.
(Povídka z cyklu Plavovlásčiny lásky)
Ivulí 15.02.21, 00:27
1.
Tak já když investuji, tak investuji rozhodně na jistotu a už se snažím nespekulovat nad ničím... Jenže to jsem také nemohla vědět vždy, to dá rozum, a tak jsem občas také párkrát přešlápla... Od té doby, co si čtu různé weby jako je třeba tento - http://investice.cz už vím, kam a jak co dělat... Nicméně je to vždy jen a jen na vás, kam se své peníze a city rozhodnete investovat :-)