Všechno to odstartovala naše fenka, mopsinka Tara. Když jsem si ráno u kávy pečlivě studovala volební lístky a kroužkovala své favority, Tara usoudila, že jde o novou aportovací hru. V nestřeženém okamžiku mi celou obálku sebrala ze stolu. Než jsem stihla zasáhnout, polovina kandidátek byla rozkousaná na maděru a ta druhá, včetně mého vyvoleného lístku, skončila důkladně posliněná a obalená psími chlupy.
„To nevadí,“ řekla jsem si optimisticky. „Ve volební místnosti mi dají novou sadu.“
Vytáhla jsem ze skříně své nejlepší šaty a obula si lodičky, abych té slávě udělala čest. Jenže hned u vchodu do místní základní školy, kde se volilo, mi podklouzla bota na čerstvě vytřeném linoleu. Udělala jsem elegantní piruetu a abych vyrovnala balanc, chytila jsem se obřího fikusu v květináči. Do volební místnosti jsem tak nevstoupila jako uvědomělá občanka, ale vrazila jsem tam pozpátku, s hliněným listem zapleteným ve vlasech a s výrazem člověka, který právě přežil pád z letadla.
Volební komise, složená převážně ze starších dam z naší ulice, okamžitě ztuhla. Paní předsedkyně, moje bývalá učitelka češtiny, si posunula brýle na nos.
„Nekvasilová,“ protáhla přísně, „vy pozdní příchody a divadelní výstupy prostě nepřestanete praktikovat ani v dospělosti.“
Zrudla jsem až za ušima. Když jsem koktavě požádala o novou sadu lístků, protože ty moje „sežral pes“, celá komise propukla v upřímný smích. Paní zapisovatelka mi s mrknutím podala nové archy a poslala mě za plentu.
Za plentou ale komedie pokračovala. Jak jsem byla ještě vystresovaná z toho pádu, začaly se mi strašně potit ruce. Když jsem se pokusila odtrhnout lístek své oblíbené strany, papír se mi přilepil k prstům. Chvíli jsem tam s ním zápasila jako s mucholapkou. Když se mi ho konečně podařilo nacpat do úřední obálky, zjistila jsem, že se mi do ní záhadným způsobem zamotala i účtenka ze včerejšího nákupu, kde svítila položka „krém na kuří oka“ a „3x balení krmiva pro tlusté kočky“.
Snažila jsem se obálku rozlepit a účtenku zachránit, jenže v tom zmatku jsem loktem shodila celou dřevěnou plentu. Ta s hlasitým třesky temně žuchla na zem. Zůstala jsem stát uprostřed místnosti, v polodřepu, s napůl rozlepenou obálkou v jedné ruce a s účtenkou v druhé, vystavená pohledům všech přítomných sousedů.
V místnosti nastalo hrobové ticho. A v tom tichu se najednou ozval slabý, třaslavý hlas staršího pána, který stál ve frontě za mnou: „Teda, já věděl, že tyhle volby budou transparentní, ale že až takhle…?“
Celá volební místnost doslova vybuchla smíchy. Smála se komise, smáli se voliči, a nakonec jsem se začala smát i já. Paní předsedkyně mi pomohla plentu zvednout, osobně zkontrolovala, že v mé obálce skončil opravdu jen ten správný hlasovací lístek, a s úsměvem mě doprovodila k urně.
Když obálka s hlasitým žuchnutím propadla otvorem dolů, všichni přítomní začali spontánně tleskat, jako když letadlo bezpečně přistane na ranveji.
Domů jsem odcházel sice s trochou hlíny na šatech, ale s neuvěřitelně dobrou náladou a hřejivým pocitem. Uvědomila jsem si, že volby sice mají být vážná věc, ale lidský smích a sousedská pohoda dokážou spojit lidi mnohem víc než jakákoliv politická kampaň. A nejlepší na tom bylo, že hned u východu ze školy jsem potkala sympatického souseda z vedlejšího vchodu, který se celému mému představení smál nejvíc – a rovnou mě pozval na kávu, abych mu prý vyprávěla, jaké další triky s nábytkem ještě ovládám.
Napsat komentář