

Ne, ona se nebála přízraků a strašidel. Bála se něčeho daleko horšího. Bála se skutečnosti. Bála se toho, co po jejím snu bude následovat.
Poprvé se jí zdálo o smrti staré tety. Nikdy nebyla na pohřbu, nikdy neviděla mrtvého, nevěděla co znamená být mrtvý. Přesto se jí jednou, když jí byly necelé tři roky, zdálo, že vidí svou tetu v jakési divné dřevěné krabici, je celá oblečená v černém a spala. Tedy ležela, měla zavřené oči a ruce sepnuté na hrudi. Ptala se ve snu mámy: „Proč teta spinká v krabici?“
Byl to divný sen a Nelinka si na něj ráno sotva vzpomněla. I když se jí něco mlhavě vybavilo, tak tomu vůbec nerozuměla. Pak se za několik dnů něco stalo. Přiběhl k nim strýc a něco řekl mamince. Ta se rozplakala a vzala Nelinku do náruče. Holčička byla zmatená, udělala snad něco? Za několik dní ji maminka vzala do nějakého velkého domu s věží a hodinami. Řekla jí, že musí být hodná a nesmí zlobit, protože se jdou rozloučit s tetičkou.
A tam se to stalo. Nelinka uviděla přesně to samé co ve snu a v plné síle se jí to vybavilo. Uviděla tetičku, celou v černém, v té podivné krabici se sepnutými rukama na hrudi. „Maminko, proč teta spinká v té krabici?“ Byla otázka pronesená dětským hláskem, která se rozlehla tichým kostelem a po níž se všichni rozplakali. A Nelinku napadlo, že něco není v pořádku, že něco udělala špatně.
Za necelý rok, se jí zdálo něco velmi podobného. V té divné krabici, o níž už teď Nelinka věděla, že je to rakev, ležela její babička. Ráno se vzbudila celá propocená. Nikomu o svém snu neřekla, ale když přijel dědeček oznámit babiččinu smrt, nebyla překvapená. Jen nechtěla jít s maminkou do kostela.
Zanedlouho se jí zdálo něco strašně podivného. Že vešla do domu dědečka a zemřelé babičky, prošla až do kuchyně a tam v úrovni své hlavy uviděla ve vzduchu dědečkovy nohy v jeho svátečních lakovaných botách. Visely od stropu a tak se Nelinka chtěla podívat nahoru, ale nic neviděla. Přesto pochopila, že se dědeček vznášel ve vzduchu, nebo se třeba na něčem houpal?
Zeptala se ráno maminky, jestli umí dědeček lítat, že ho viděla ve snu jak se vznáší. Neuměla popsat co viděla a tak ani maminku nenapadlo, na co že se jí to dcerka ptá.
Nelinka samozřejmě neviděla oběšeného dědečka ve skutečnosti, protože to nebyla ona kdo ho objevil. Ale vybavilo se jí to později, až byla starší. A tyhle sny byly teprve začátek jejího prokletí.
Jak rostla, tak měla podobné sny, a čím byla starší tím přesněji věděla, co znamenají. Oznámila rodině smrt dcery své sestry. Vladěnce byl teprve rok a zemřela na syndrom náhlého úmrtí. Prostě jen tak. Bez nějakého důvodu. Ale Nelinka to věděla dopředu. Šla za sestrou a řekla jí, aby dávala na Vladěnku pozor, že jí hrozí velké nebezpečí a že by mohla umřít. Sestra se strašně vyděsila, nicméně svoji dcerušku neuhlídala a Vladěnka opravdu zemřela.
Nelinka pak v době dospívání viděla smrt už nejen lidí ve své rodině a nejen ve snu. Mívala zvláštní stavy vidění, kdy najednou přestala vnímat reálný svět kolem sebe a viděla nějaký obraz. Ještě kousek později už to nebylo jen o smrti. Viděla různé situace, různé děje, které se pak staly. Některé byly blízké, jiné byly v „daleké“ budoucnosti.
Zvykla si na to, že je lepší lidem dopředu nic neříkat, protože pak se na ni dívají jako na zvláštní věc, skoro zrůdu. Tak moc se od všech liší a dospívající člověk se sice za každou cenu snaží lišit, ale jakmile se mu to jen trošku podaří, tak bleskurychle zacouvá zpět do řady. V té době si našla takový úskok, jak mohla lidem říkat co vidí a přitom jim nemusela říkat o svých snech.
Prostě si vzala na pomoc karty. Však víte jak rády si děti hrají. Vyvolávají duchy, hádají budoucnost ze všeho možného, čtou horoskopy. Oni to dělají i dospělí, jen méně často to přiznají. Na vysoké škole karty zahodila. Tam už si na počítači nechala vyjíždět astrologické programy. Ne, vůbec je nepotřebovala. Věděla co se lidem stane, poznala to dokonce jen z jejich fotografií. Stačilo se jen podívat a dotknout se a naskočilo jí do mysli spousta informací.
Viděla toho hodně. Hodně lidských osudů, hodně tragédií. Nedokázala to nijak regulovat. Často se jí stalo, že si jen tak s někým povídala, pak najednou něco plácla jakoby z legrace a ono se to pak stalo. U náhodných kontaktů to tak ani nevadilo, ale povšimli si toho lidé blízcí. A prosili ji: „Neříkej nic, prosím tě, ono se to pak stane!“ Nelinka nebyla schopna lidem vysvětlit, že ona budoucnost netvoří, že ona ji jen vidí. A tak přicházela o své blízké a přátele, protože se jí dříve nebo později začali bát.
Nové však neustále přitahovala. Muži si tu její neskutečnou přitažlivost často pletli s přitažlivostí sexuální či dokonce s láskou. Měla kolem sebe spoustu kluků a mužů, kterým ona sama říkala poněkud hanlivě satelity, ale díky nimž byla schopna přežívat na tomto světě. Protože s nikým být nemohla. Nikdo nevydržel její jasnozřivost. A tak žila z lásky a obdivu svých "satelitů".
Nelinka samozřejmě znala svou budoucnost. O smrti svého prvního manžela se dozvěděla ve svých šestnácti letech. Tedy v době kdy ho ještě vůbec neznala. Měla vidění jak drží svého pozdějšího manžela Honzu v náručí a on je mrtvý. O deset let později se to stalo. Měl rakovinu. Seděla u něj na onkologickém oddělení ten poslední den. Byl vychrtlý, celý zchátralý a zničený, pod silnými sedativy, aby necítil bolest. Seděla na jeho posteli a držela ho v náručí až než umřel.
Viděla i další katastrofy, které ji v životě později potkaly. A začala se vyhýbat vztahům. Nechtěla milence, nechtěla přátele, nechtěla rodinu. Bála se o ně. Začaly pochybnosti, Co když je právě ona tím prokletím, které zabíjí všechny její blízké a ty, které ona miluje? Pustit někoho k sobě znamená mu ublížit?
Čím více se od lidí odtahovala, tím více se k ní lidé cítili být přitahováni. Cítili se s ní velice dobře. Jak jim rozuměla, jak je chápala, jak neubližovala, jak byla milá, příjemná. Vůbec nedokázali vysvětlit, proč je tak k sobě táhne.
Katastrofy jejího života pokračovaly. Trápila se a uzavírala sama do sebe. Přesto měla velkou potřebu lásky. Tak moc někoho potřebovala. Někoho s kým by si odpočinula.
Pak se do ní zamiloval chlapec, o něco mladší než byla ona sama. A jí byl také příjemný, tak si spolu povídali a trávili spoustu času. Chvili měla pocit, že ho bude moct milovat. Nu a pak se to stalo. To její vidění. Hrozila mu smrt. Respektive věděla, že chlapec umře vlastní rukou. Vyděsilo ji to. Její předešlé pochybnosti se znásobily. Co když je to ona, kdo nese smrt a záhubu?
Proto udělala to, co udělala. Okamžitě se s ním rozešla a ukončila veškeré kontakty. Tak moc si přála aby se zachránil. Chlapce to trápilo. Volal jí, prosil, snažil se zjistit co se stalo a vysvětlit případně. Nedostal se k ní. Otrávil se u dveří jejího bytu. Našli ho sousedé a bylo už moc pozdě.
Rodina toho chlapce ji pak obvinila, že ho k sebevraždě dohnala. Nemohli jí nic takového dokázat, tak na ni podávali nekonečný sled trestních oznámení. Že ukradla u nich v bytě zlaté šperky a cennosti v hodnotě mnoha set tisíc korun. Že kšeftuje s drogami a že vypěstovala u jejich syna závislost, dokonce takový nesmysl jim stál za to, aby šli na policii – prý dupe jejich synovi po hrobě…
Nelinka se zavřela doma. Snažila se na nic nemyslet ale to tak zoufale nešlo. Vybavovaly se jí všechny situace, kdy viděla zoufalství lidí hned dvakrát. Jednou ve svých vizích, později ve skutečnosti. Byla tak moc unavená, utrápená, zničená.
Dnešního večera leží Nelinka ve vaně. Kolem sebe má rozsvícené svíčky. Hraje příjemná hudba, Bachovy varhanní koncerty. Nelinka přišla na to, že nemůže lidem nijak pomoct. Ať je s nimi, nebo i když od nich uteče, jakmile se s nimi potká, uvidí jejich tragédie. Tohle už nikdy vidět nechce. Už nikdy! Možná by se jim staly i bez ní, ale to už nikdy nebude moct posoudit. Je příliš unavená. Voda je teplá a jí se chce tak moc spát.
S vypětím sil otevře oči, něco zvoní? Mobil? Proč je voda tak rudá? Nelinka znovu oči zavře a celé její tělo se uvolní. Z její ochablé ruky jí na zem vedle vany vypadne zkrvavená žiletka…
(Povídka z cyklu Plavovlásčiny lásky)
Sociálníjistota 11.07.08, 13:00
1. Ach bože ...
to ji fakt necháš umřít? V národě, který čumí na venezuelský novely ti to neprojde - bych řekla.
Neregistrovaný 04.08.08, 21:03
2. jej..
to lidi už nechápou , že může být i jiný konec nežli smrt? pořád a všude vše skončí smrtí. proč jses k nim přidala?
spag 15.02.09, 17:57
3.
V tomhle případě asi jinej konec dát nešel...
Nif 01.09.09, 16:07
4.
Mohla najit magickej lektvar vipit ho...vsechno by to skoncilo...prijel by princ na bílim koni a odvezl by ji na svuj hrad kde by spolu zyly stastne az do ...ehm...Smrti.
lordmm 01.09.09, 16:49
5.
ja myslim ze je to blbost
martina 25.02.10, 14:30
6.
chápu to, chápu i konec... někdy to tak prostě je...