„Moc s tím hmoždířem tlučeš, drahá,“ poznamenal kocour sametovým hlasem. „Ta vibrace mi nedělá dobře na slezinu. A mimochodem, jméno Čerňas, kterým jsi mě onehdá počastovala, je naprosto barbarské. Jsem Černín. Zní to patřičně vznešeně, nemyslíš?“
Dorota práskla paličkou do mramoru, až se zvedl obláček šedého prachu. „Vznešeně? Ty jsi tak maximálně vznešený darmožrout! Našla jsem tě v prachu na mezi, smrděl jsi rybinou a měl jsi v kožichu víc blech než průměrný vesnický vořech!“
Černín se uraženě posadil a olízl si přední tlapku. „To byla nutná kamufláž. Ale když už jsme u toho… my, Černínové z rodu kočičích markrabat, máme v žilách modrou krev. Na rozdíl od tebe, která máš v žilách nejspíš jenom zkvašený bezinkový sirup a vztek.“
„Modrou krev? Ty potvoro chlupatá, ty ses narodil v nějakém zaplivaném chlívě v podzámčí, že jo?“ Dorota si opřela ruce v bok a propichovala ho očima.
Černín si povzdychl, jak to umí jen tvorové, kteří nesou na svých bedrech tíhu celého světa. „Kdybys věděla, Dorotko… Narodil jsem se na zámku v Miloticích. Moje matka byla osobní společnicí samotné hraběnky a já měl svůj vlastní sametový polštářek se zlatými třásněmi. Jenže zámecký život? Samá přetvářka. Lidé se tam klaní, usmívají, ale v srdcích mají jed a chamtivost. Když starý hrabě umíral, všichni brečeli, ale přitom už očima kradli stříbrné svícny. Zvedal se mi z nich žaludek. Tak jsem jednoho dne prostě seskočil z okna a nechal tam ten jejich zkažený blahobyt.“
Dorota trochu zmírnila pohled, ale hned zase nasadila svůj obvyklý skeptický škleb. „No dobrá, urozený pane. Ale proč jsi tedy skončil zrovna u mě v Dúbravě? Vždyť já tě sotva nakrmím a půlku dne tě posílám k čertu.“
Černín k ní seskočil z polštáře, ladně se přivlnil až k jejím nohám a otřel se jí o kotník. Jeho žluté a zelené oko na vteřinu ztratilo všechen ironický lesk a zůstala v nich hluboká, prastará moudrost.
„Hledal jsem někoho, kdo je skutečný,“ řekl potichu. „Všichni ti lidi v podzámčí i na zámku nosí masky. Hrají si na svaté, ale když se nikdo nedívá, klidně kopnou do psa. Ty to máš naopak, Dorotko. Navenek vrčíš, nadáváš, tváříš se, že bys nejraději celý svět proměnila v ropuchy… ale uvnitř máš čisté srdce, které nedokáže nechat nikoho trpět. Jsi ta nejlaskavější bytost v celé Dúbravě a okolí, i když se za to strašně stydíš.“
Dorota na vteřinu úplně ztuhla. Líčka jí zčervenala víc než její zrzavé vlasy. Rychle se otočila zády ke kocourovi, popadla utěrku a začala zběsile leštit už tak čistý stůl.
„No… to jsou ale sentimentální plky,“ zabrblala dotčeně, aby zakryla, jak moc ji to dojalo. „Laskavá bytost… prdlajs. Jen chci mít v lese svatý klid.“
Černín vyskočil na stůl, sedl si přímo na utěrku a s neskrývaným triumfem v hlase dodal: „Jasně, já vím. Proto jsi mi včera večer tajně dala do misky ten nejlepší kousek uzeného špeku a myslela sis, že spím. Tvá obhajoba se hroutí, čarodějko.“
Dorota ho popadla za kůži na krku a zvedla ho do výšky očí. „Ještě slovo, ty toulavý markrabě s modrou krví, a nastěhuju tě do kurníku k slepicím!“
„Slepičí společnost sice neodpovídá mému původu,“ zamňoukal Černín s naprostým klidem, „ale vím, že bys to neudělala. Kdo by ti pak radil, jak správně vařit lektvary a jak se u toho netvářit, jako když koušeš do planého jablka?“
Dorota si povzdychla, položila ho zpátky na stůl a jemně ho podrbala za uchem – přesně na tom natrženém místě.
„Zatracená kočka,“ zamrmlala. „Ale to jméno Černín… to ti vlastně docela sekne.“
Napsat komentář