Uprostřed stolu stál pekáč a v něm voněla dozlatova upčená, tučná svatomartinská husa s kmínem, obklopená dušeným červeným zelím. Lidé z Rohatce ji Dorotě přinesli jako dar za to, že jim před lety pomohla s úrodou vína.
Černín seděl na židli, oči navrch hlavy, rypák natažený dopředu a hypnotizoval pečené stehýnko. „Dorotko, drahá,“ zašveholil kocour sametovým hlasem a slina mu ukápla přímo na ubrus. „Tato kulinářská kompozice vykazuje známky čisté aristokracie. Na zámku v Miloticích se sice husy podávaly na stříbře a podlévaly se badyánovým sirupem, ale musím uznat, že tvá venkovská verze voní naprosto božsky. Rychle mi nandej, než mi ta moje modrá krev ztuhne nedočkavostí.“
Dorota už brala do ruky nůž, když vtom okenice chalupy divoce zarachotily. Do síně vletěl ledový závan větru, který voněl sněhem, sírou a starým železem. Plamen v kamnech rázem zmodral a zasyčel.
„Zatracená práce!“ ulevila si Dorota a zlostně práskla nožem o stůl. „To nemůže být aspoň na svatého Martina chvíli klid?!“
Černín znechuceně prsknul. „No to snad ne! Jestli nám nějaký venkovský přízrak zkazí oběd, osobně ho roztrhám na ty nejmenší cucky!“
Dveře chalupy se rozrazily a na prahu stál rohatecký ponocný, celý se třásl a vousy měl obalené ledovými rampouchy. „Paní Doroto… na bílém koni… on nepřijel svatý Martin! Na staré cestě od moravského břehu se objevil Stínový jezdec. Má ledový plášť, jeho kůň má místo kopyt kusy ledu a zmrazil už celou rohateckou náves! Hledá svatomartinskou husu, kterou prý lidé ukradli z jeho posvátného chovu. Jestli nedostane, co mu patří, zmrazí celou Dúbravu i s lidmi na kost!“
Zloději v husím hejnu
„Stínový jezdec, povídáš,“ zamračila se Dorota, popadla svou dubovou hůl s runami a otočila se k slavnostnímu pekáči. „Aha. Takže ti rohatečtí vykukové mi nepřinesli husu ze svého dvora, ale ukradli ji ze starého magického hejna, které odvěky hnízdí v bažinách u Moravy!“
„Tupci! Banda chamtivých vesničanů!“ vřeštěl Černín, kterému vztekem svítily obě oči – žluté i zelené. „Ukrást husu strážci zimního slunovratu zrovna jedenáctého listopadu? To už vyžaduje naprostou absenci mozkové kůry! A teď kvůli nim máme hladovět?!“
„Do kapsy, markrabě, hýbej se!“ zavelala Dorota, popadla pekáč s pečenou husou do jedné ruky, hůl do druhé a vyrazila do mrazivé mlhy směrem k Rohatci.
Na rohatecké návsi panovalo hrobové ticho. Všechno bylo pokryté tlustou, modravou vrstvou ledu. Uprostřed toho mrazivého království seděl na obřím bílém koni jezdec. Neměl obličej, jen ledovou korunu a dlouhý plášť ze sněhových vloček. Kolem něj kroužil mrazivý vichr, který hrozil, že chalupy Rohatce rozdrtí jako domečky z karet.
„Vraťte, co je moje!“ hřímal jezdec a jeho hlas zněl jako praskání ledu na zamrzlé řece. „Svatý Martin letos nepřinese sníh pro radost, ale ledovou smrt pro vaše hříchy!“
„Koukej ten mráz okamžitě vypnout, ty ledový strašáku!“ zařvala Dorota, když doklouzala na náves. Položila pekáč s vonící husou na zamrzlou kašnu. „Tady máš tu svoji pečenou drůbež! Lidi z Rohatce jsou sice hlupáci, co neumějí rozeznat domácí chov od magického, ale to není důvod, abys jim zničil střechu nad hlavou!“
Jezdec sklonil hlavu k pekáči. Z jeho ledových očí vyšel chladný paprsek, který husu prozkoumal. „Je mrtvá… Upečená v lidském ohni. Moje nejkrásnější husa, která měla letos vést hejno na jih! Tohle nelze odpustit!“
Jezdec zvedl svůj ledový meč a vyrazil na koni přímo proti Dorotě.
Aristokratický bonton a pečená drůbež
Dorota tloukla holí o zem, runy divoce blikaly a vyvolávaly hradby z hořícího jalovce, ale Stínový jezdec byl v den svého svátku příliš silný. Jeho meč rozsekal Dorotin oheň na tisíce studených jisker. Čarodějka padla na kolena, z úst se jí valila pára a cítila, jak jí mráz proniká hluboko do srdce.
„Doroto! Ten chlap na té bílé herce nemá absolutně žádný smysl pro stolování!“ vykřikl Černín a vyskočil z její kapsy přímo na kašnu k pekáči.
V tu chvíli se projevila kocourova „modrá krev“. Černín moc dobře věděl ze zámeckých kronik v Miloticích, že svatý Martin a jeho stínoví strážci podléhají starému rytířskému kodexu. A rytíři nikdy neodmítnou hostinu, pokud je správně nabídnuta.
Černín se elegantně posadil vedle pekáče, ladně švihl ocasem a jeho srst se pokryla zářivou, stříbřitou aristokratickou moci. „Zadržte, pane jezdče!“ pronesl kocour neuvěřitelně noblesním, velitelským hlasem. „Jakožto markrabě z kočičího rodu vás vyzývám k dodržení svatomartinského příměří! Husa je sice upečená, což je diplomatické neštěstí, ale její oběť byla posvěcena čistým moravským kmínem a láskou k tradici! Podle kodexu krále Ječmínka z roku čtrnáct set padesát dva má každý rytíř právo ochutnat svatomartinské sousto, než vyhlásí válku!“
Jezdec s mečem nad hlavou ustrnul. Jeho bílý kůň divoce zafrkal, ale zastavil se těsně před Dorotou. Jezdec se pomalu otočil ke kocourovi. „Mluvíš jazykem starých dvorů, černý tvore. Ale moje husa je zničena.“
„Zničena? Kdepak, přetvořena v umělecké dílo!“ zašveholil Černín, drápkem opatrně odloupl kousek té nejkřupavější kůžičky z husího prsíčka a s hlubokou pukrlí ji nabídl jezdci. „Ochutnejte, pane. A pokud vám nebude chutnat, klidně nás proměňte v rampouchy. Ale moje modrá krev vám garantuje, že na zámku v Miloticích nic lepšího nejedli.“
Jezdec chvíli váhal. Pak natáhl svou stínovou ruku, vzal si od kocoura kousek pečeného masa a vložil ho do své prázdné tlamy.
Svatomartinské smíření
Na návsi v Rohatci nastalo naprosté ticho. Všichni napjatě sledovali ledového přízraka. Vteřinu po vteřině se kolem jezdce začal mrazivý vichr uklidňovat. Z pečeného masa jako by do jeho ledového těla vstoupilo hřejivé teplo lidského podzimu.
Jezdec hluboce vydechl. Z jeho úst už nevyšel led, ale vůně pečených jablek a podzimního slunce.
„Je… dokonalá,“ pronesl jezdec a jeho hlas už nezněl hněvem. „Chuť moravské země a lidského ohně. Přijmám tuto oběť jako omluvu za chamtivost rohateckých.“
Jezdec otočil svého koně, mávl rukou a ledová krusta na chalupách i na návesní kašně se okamžitě začala rozpouštět v čistou vodu. Pak se podíval na Černína. „Máš dobré chování, kočičí šlechtici. A tvá čarodějka má dobré srdce, i když se tváří, jako by pila ocet.“
S těmito slovy jezdec pobídl koně a s tichým zašuměním se rozplynul do čisté, bílé sněhové přeháňky, která začala líně padat z oblohy. Svatý Martin konečně přivezl ten správný, klidný sníh.
Rychlá večeře u kamen
Když se Dorota s Černínem vrátili do chalupy, na zemi venku už ležela slabá, čistá vrstva bílého sněhu. V chalupě bylo teplo a na stole stál pekáč, ze kterého sice chybělo jedno prsíčko, ale zbytek husy stále lákavě voněl.
Dorota se unaveně posadila, naložila Černínovi na talířek to největší stehno a sama si vzala druhé.
„No, musím říct, Černíne,“ poznamenala Dorota s mírným úsměvem, zatímco si utírala saze z čela, „že citovat ledovým přízrakům svatomartinské příměří z patnáctého století… to byl docela mistrovský kousek. Bez tebe by z nás dneska byli ozdobní ledoví trpaslíci na rohatecké návsi.“
Černín se labužnicky zakousl do husího stehna, slastně přivřel své žluté a zelené oko a spokojeně zamňoukal: „Samozřejmě, Dorotko. Co jiného čekat od kocoura s mým původem. Ale musím tě upozornit, že příští rok chci tu husu v klidu a teplu od začátku až do konce. Zachraňovat svátek svatého Martina s prázdným žaludkem je totiž naprosto nevkusné.“
Dorota se hlasitě zasmála, přiťukla si s kocourem kalíškem šípkového vína a v hvozdu Dúbrava za okny tiše a klidně padal první svatomartinský sníh.
Napsat komentář