„Tohle počasí je naprosto plebejské,“ utrousil Černín a schoval si čenich do tlapek. „Na zámku v Miloticích se v tuto dobu topilo v kachlových kamnech bukovým dřevem a podávala se pečená koroptev. Tady abych se bál, že mi zvlhne kožich a dostanu revma.“
„Jestli nepřestaneš remcat, ty zámecký povaleči, vyhodím tě na mráz a uvidíš, jak rychle ti ta tvoje modrá krev zmrzne,“ odsekla Dorota a zlostně zamíchala odvar.
Jejich hašteření však přerušil podivný zvuk zvenčí. Nebylo to bušení na dveře, ale spíše slabé, zoufalé škrábání. Když Dorota otevřela, na prahu stál starý bylinkář z nedalekého Petrova, kterého občas potkávala na trzích. Oblečení měl roztrhané, obličej popelavý a ruku si tiskl k boku, odkud mu sákla krev.
„Doroto…“ vydechl starec a sesunul se k jejím nohám. „Oni ho našli. Hledači pokladů… vykopali v bažinách u Moravy starou korunu. Mysleli, že je to poklad krále Ječmínka.“
„Tupci,“ zasyčel Černín, který bleskově seskočil z police a zkoumal starcovo zranění. „Všichni vědí, že Ječmínkův poklad hlídá strašlivé prokletí. Tedy, všichni kromě chamtivých lidí.“
„Nezůstalo jen u kletby,“ sípal bylinkář, zatímco mu Dorota na ránu přikládala jitrocelový obvaz. „Ta koruna byla kotvou pro Ohniváče. Toho obřího ohnivého létavce z pověstí, který vypadá jako velký ohnivý motýl či pták. Probudili ho. Ti chlapci uhořeli na popel a Ohniváč teď letí sem… hledá zbytek pokladu, který je podle legend zakopný v nitru Dúbravy. Spaluje všechno, co mu stojí v cestě!“
Dorota se podívala z okna. Na jižním horizontu, směrem od pálavských kopců a moravských úvalů, protrhla noční tmu rudá záře. Nebyla to polární záře ani svítání. Obloha doslova hořela.
Ohnivá bouře nad Dúbravou
„Tak to máme o zábavu postaráno,“ povzdychla si Dorota, popadla svou dubovou hůl a do kapsy strčila měšec s chladivým prachem z ledovcových lišejníků. „Černíne, hýbej kostrou. Ten pták nesmí slétnout do lesa, jinak z Dúbravy zbude jen hromada dřevěného uhlí.“
„Letět proti ohnivému monstru v tomhle dešti? Moje estetické cítění trpí, Dorotko,“ zamňoukal Černín, ale už jí běžel v patách, ladně přeskakoval kaluže a oči mu svítily odhodláním.
Když dorazili na nejvyšší kopec nad Dúbravou, vítr zesílil a přinesl s sebou zápach síry a žáru. Z mraků se s ohlušujícím skřekem snášel Ohniváč. Nebyl to obyčejný pták. Byl velký jako dospělý kůň, jeho křídla tvořily čisté, plápolající plameny a vypadal spíš jako ohromný motýl. Kamkoli dopadl jeho stín, tam tráva okamžitě vzplála.
Ohniváč kroužil nad prastarým mohylovým polem uprostřed Dúbravy, kde podle starých moravských pověstí odpočívala družina bájného krále Ječmínka, čekající, až bude Moravě nejhůře. V zemi pod ním už žhnuly pukliny – země se otevírala a z hlubin stoupal starý králův poklad, přitahován magií Ohniváče.
„Doroto, ten pták není zlomyslný, je šílený bolestí a hněvem!“ křičel Černín přes hukot požáru. „Lidé mu vzali korunu, která udržovala jeho oheň v rovnováze. Bez ní se upeče zaživa a vezme s sebou celý kraj!“
„Tak mu ji musíme vrátit!“ zařvala Dorota a ukázala holí na jednoho z uhořelých hledačů pokladů, jehož ohořelé tělo leželo na kraji mýtiny. Vedle něj se v trávě leskla starobylá, zlatá koruna osázená moravskými jaspisy.
Jenže Ohniváč si Doroty všiml. S divokým zaječením složil křídla a vrhl se přímo na ni jako ohnivý meteor.
Modrá krev versus tekutý oheň
Dorota stačila zvednout hůl a vytvořit kolem sebe a kocoura ochranný štít z chladné vodní mlhy. Když Ohniváč narazil do bariéry, ozvalo se strašlivé zasyčení. Všude kolem se vyvalila vařící pára, která oslepila vše živé. Štít praskl a Dorota padla na kolena, lapajíc po dechu v horkém vzduchu.
Ohniváč se otočil k druhému náletu. Jeho drápy ze žhavého železa mířily přímo na Dorotinu hruď.
„Ustup, ty přerostlý hmyze!“ zaječel Černín.
V tu chvíli se projevila kocourova „modrá krev“. Černín vyskočil vysoko do vzduchu, jeho černá srst se pokryla ledovou, stříbřitou jinovatkou a kolem něj se zformoval vír mrazivé energie – staré zimní magie, kterou kočičí strážci milotického zámku schovávali pro chvíle nejvyšší nouze. Černín se zakousl a zasekl drápy Ohniváčovi přímo do zátylku, kde plameny hořely nejméně.
Pták zaúpěl chladem. Vzduchem létaly jiskry a chuchvalce zmrzlé páry. Černín se držel jako klíště, syčel a svými mrazivými tlapkami hasil žár nestvůry, čímž ji na několik vteřin ochromil a srazil k zemi.
„Doroto, dělej! Dlouho ho neudržím, pálí mě z toho i zadínka!“ křičel kocour, kterému z kožichu začalo stoupat dým.
Dorota neztrácela čas. Přiskočila k ohořelému batohu, popadla těžkou zlatou korunu krále Ječmínka a s rituálním zaříkadlem na rtech ji vymrštila přímo na hlavu zmítajícího se Ohniváče.
Zklidnění fénixe
Jakmile koruna dosedla na Ohniváčovu hlavu, nastalo hrobové ticho. Divoké, rudé plameny na jeho těle vteřinu po vteřině bledly, až se změnily v uklidňující, teplou zlatavou záři. Létavec přestal útočit. Narovnal se, podíval se na Dorotu svýma moudrýma, teď už klidnýma očima a hluboce sklonil hlavu.
Země pod nimi se s hlasitým duněním opět zavřela a Ječmínkův poklad zmizel zpět v bezpečí moravských hlubin.
Ohniváč mocně mávl křídly, ze kterých se sypal už jen hřejivý, zlatý prach, a vznesl se vysoko do mraků směrem k Hané, kde měl podle pověstí své pravé útočiště.
Smetana za hrdinství
Na mýtině zbyla jen spálená tráva a dva naprosto vyčerpaní hrdinové. Černín se svalil do mokrého listí, břicho nahoru, a vypadal, že každou chvíli omdlí. Špičky uší měl trochu ožehnuté a z ocasu se mu ještě slabě kouřilo.
Dorota k němu přistoupila, klekla si do bláta – což jindy zásadně nedělala – a opatrně ho vzala do náruče. Vytáhla z kapsy chladivý prach z ledovcových lišejníků a jemně mu jím potřela popálené tlapky.
„Byl jsi skvělej, Černíne,“ řekla potichu a poprvé v hlase neměla ani stopu po svém obvyklém jízlivém tónu. „Bez té tvé zámecké zimní magie by ze mě byl dneska škvarek.“
Černín líně otevřel jedno oko, slabě předl a namáhavě zamňoukal: „Samozřejmě… Co jsi čekala od kocoura s modrou krví. Ale jestli mi do rána… nepřipravíš kbelík té nejtučnější smetany z ratiškovského dvora… tak tě zažaluju u kočičího sněmu za týrání šlechty.“
Dorota se usmála, přitiskla si ho k plášti a políbila ho mezi ožehnutá ouška. „Dostaneš celý hrnec, ty hrdino. A klidně ti k tomu upeču i tu tvoji koroptev.“
„To beru,“ zamrmlal Černín a spokojeně usnul, zatímco ho Dorota nesla zpátky skrz zachráněný, bezpečný hvozd Dúbrava.
Napsat komentář