V Dorotině chalupě plápolala jediná svíčka z černého vosku. Černín seděl na parapetu, srst na hřbetě napjatou jako struny cimbálu. Jeho žluté a zelené oko nespouštělo zrak z temnoty za sklem.
„Dneska venku tancuje zubatá, Dorotko,“ zašeptal kocour a poprvé v hlase neměl ani špetku své zámecké ironie. „Slyším, jak země na starém radějovském hřbitově puká. To nejsou obyčejní duchové. Tady smrdí stará, zkažená krev.“
„Obyčejní duchové si dneska přicházejí jen pro trochu klidu a úcty,“ zavrčela Dorota, když do mošny skládala svazky sušené šalvěje a lahvičky se svěcenou vodou, kterou s reptáním vyměnila s místním kaplanem za mast na revma. „Ale letos je ve vzduchu cítit vztek. Někdo porušil dušičkový mír.“
Vtom se zvenčí ozvalo strašlivé, ledové zaječení, ze kterého Dorotě ztuhla krev v žilách a Černín leknutím vyskočil metr do vzduchu. Nebylo to lidské volání. Byl to zvuk trhaného masa a skřípění kostí.
Volání z hrobu
Dorota popadla svou runovou hůl, Černín jí skočil na rameno a společně vyrazili do mlhy směrem ke starému hřbitovu na okraji Dúbravy. Čím blíž byli, tím víc mráz pálil do tváří.
Když dorazili k rozpadlé kamenné hřbitovní zdi, naskytl se jim pohled jako z nejhorší noční můry. Hlína na hrobech byla rozrytá. Z hlubin země se ven drápaly desítky postav – ale nebyli to průsvitní duchové. Byli to nemrtví. Kostlivci se zbytky shnilého šatstva, s prázdnými očními důlky, ve kterých plápolal zlověstný, zelený posmrtný oheň. Všichni se v děsivém, trhavém rytmu potácejí směrem k Radějovu.
V čele tohoto makabrózního průvodu stál obří kostlivec v potrhané zbroji z dob třicetileté války. V ruce svíral rezavý meč a z jeho čelistí vycházel dunivý, chraptivý hlas: „Krev za krev… Živí zapomněli na naše utrpení! Letos si vezmeme jejich teplo!“
„Zatracení furianti,“ ulevila si Dorota a pevně sevřela hůl. „To se nemůžete v hrobě ani po třech stech letech otočit na druhý bok a spát?!“
„Doroto, podívej se na ty hroby!“ vykřikl Černín a ukázal tlapkou na rozbité náhrobky. „Vesničané letos vynechali dušičkovou modlitbu a na hřbitov se vykašlali, protože se báli mlhy! Mrtví se cítí uražení a zapomenutí. A ten generál v čele je vede za pomstou.“
Nemrtvá armáda si čarodějky a kocoura všimla. Generál otočil svou lebku k Dorotě a zavelel: „Rozdrťte je!“
Tanec s kostmi
Desítky kostlivců vyrazily vpřed. Dorota tloukla holí o zem a vyvolávala bariéry z magického trní, ale nemrtví necitlivě rvali své kosti skrz šlahouny. Chlad, který z nich sálal, dusil Dorotinu živou magii. Jeden z kostlivců po ní mávl zrezivělou šavlí a rozsekl jí rukáv pláště.
„Odejdi od ní, ty hromado vápna!“ zaječel Černín.
Kocour bleskově skočil kostlivci přímo na lebku. Jeho drápy se rozsvítily stříbrným světlem jeho urozené, zámecké magie. Černín začal divoce cupovat magická pouta, která držela kosti pohromadě. S hlasitým chrastěním se první kostlivec sesypal na hromádku prachu.
Jenže nemrtvých bylo příliš mnoho. Brzy Dorotu i Černína obklíčili v těsném kruhu. Ledové, kostnaté ruce se natahovaly po Dorotině krku. Černínovi od pusy stoupala pára a zorničky se mu smrskly hrůzou.
„Dorotko… moje modrá krev sice zvládne hodně,“ prskal kocour, když odrážel další kostnatou hnátu, „ale jestli teď hned něco nevymyslíš, budeme příští rok tancovat v tomhle průvodu s nimi. A mně tyhle potrhané hadry vůbec nebudou slušet!“
Dorota věděla, že hrubá síla nepomůže. Tohle byl Svátek všech svatých – čas, kdy mrtví nežádají krev, ale klid. Vzpomněla si na starý moravský zvyk, který lidé v Radějově letos kvůli lenosti porušili.
„Černíne! Kup mi deset vteřin!“ zařvala Dorota.
Kocour nahlas zamňoukal, jeho tělo obklopila zářivá stříbrná aura a on začal skákat z jednoho kostlivce na druhého jako blesk, čímž je na chvíli zmátl a zpomalil.
Dorota mezitím padla na kolena. Zahodila hůl, rukama začala hrabat v mrazivé hřbitovní hlíně a vytáhla z mošny křesadlo a velkou, tlustou svíčku z čistého včelího vosku. Ruce se jí třásly chladem, ale napotřetí se jí podařilo knot zapálit.
Světlo pro zapomenuté
Mýtinu a hřbitov zalilo teplé, žluté světlo svíčky, které vonělo po medu a mateřídoušce. Dorota zavřela oči a začala polohlasně, upřímně odříkávat prastarou modlitbu za duše zemřelých, kterou slýchávala od moravských matek před staletími.
„Odpočiňte v pokoji, duše znavené… Nechť vám toto světlo ukáže cestu domů, kde už není chlad ani hlad… Nezapomněli jsme na vás.“
Jakmile slova dozněla a teplá záře svíčky zasáhla prvního kostlivce, zelený oheň v jeho očích pohasl. Nahradil ho měkký, bílý svit. Kostlivec se přestal sápat po Černínovi, podíval se na své ruce a tiše si povzdychl.
Generál armády nemrtvých se zastavil. Podíval se na hořící svíčku, pak na Dorotu, která klečela v hlíně a nabízela jim to, co jim živí odepřeli – vzpomínku a úctu. Meč v jeho ruce klesl k zemi.
„Slyšíme tě, živá,“ zašeptal generál a z jeho hlasu zmizela zášť. „Děkujeme za světlo.“
Jeden po druhém, s tichým zašustěním, se kostlivci začali rozpadat zpátky na prach a vracet se do své mateřské země pod hřbitovní trávu. Ledový vichr ustal a mlha nad Dúbravou se začala pomalu trhat. Na nebi se objevily první dušičkové hvězdy.
Sladká tečka v mrazivé noci
Dorota zůstala sedět na zemi, unavená, ale s klidným srdcem. Černín k ní pomalu přišel, celý se třásl zimou a unaveně jí vlezl do klína.
„No tedy, Dorotko,“ zašeptal kocour, zatímco se snažil zahřát o její tělo. „To bylo… velmi působivé. Sice jsi u toho nepoužila žádné složité zámecké rituály, ale ta medová svíčka měla neuvěřitelnou sílu. Málem jsem dojetím uronil kroupu.“
Dorota ho opatrně zabalila do svého roztrženého pláště a pohladila ho po zádech. „Někdy stačí jen trocha lidského tepla, Černíne. I pro ty, co už lidi dávno nejsou.“
Vstala, vzala svíčku a opatrně ji postavila na nejstarší hrob, aby svítila duším na cestu po celou noc. Pak se otočila směrem k vesnici.
„A zítra ráno,“ dodala Dorota a v hlase se jí opět usadil její typický přísný tón, „půjdu do Radějova a tomu línému starostovi osobně omlátím o hlavu ten nejtvrdší kořen z Dúbravy, aby nezapomínal uklízet hřbitov. A ty půjdeš se mnou.“
„Výborně,“ zamňoukal Černín spokojeně a vystrčil čenich z pláště. „Já u toho budu sedět na voze a hrozně nahlas mluvit, aby si všichni mysleli, že jsem ďáblovo plémě. Za ten dnešní šok mi dluží aspoň tři nožičky domácí klobásy.“
Dorota se unaveně zasmála, přitiskla kocoura k sobě a společně odešli skrz tichou, usmířenou dušičkovou noc zpátky do své bezpečné chalupy.
Napsat komentář