Černín okamžitě vyskočil, srst naježenou až k ocasu, oči zúžené do dvou nebezpečných štěrbin. „Dorotko… v lese je něco, co tam nepatří. A smrdí to hnilobou a starou krví.“
„Zatracená práce,“ ulevila si Dorota, popadla svůj cestovní plášť a do ruky vzala těžkou dubovou hůl s vyřezanými runami. „Člověk si nemůže ani v klidu ošetřit revma. Co se zase děje?“
„Něco přišlo z jihu, od pálavských močálů,“ zašeptal kocour, vyskočil na okenní parapet a větřil. „A má to hlad.“
Volání o pomoc
Když Dorota s Černínem dorazili na okraj lesa k radějovským pastvinám, naskytl se jim hrůzný pohled. V mlze tam stálo několik vesničanů s vidlemi, obklopujících nehybná těla tří ovcí. Zvířata neměla na těle jedinou ránu, žádnou krev, ale jejich oči byly matné, bílé a vytřeštěné hrůzou. Jako by jim někdo vysál samotný život.
„Paní Doroto! Chvála Kristu!“ vyběhl jim naproti mladý pastýř, celý se třásl. „Šel jsem za nimi do mlhy… a viděl jsem to. Byla to jen tma. Obří stín s rudýma očima. Jen to na ty ovce dýchlo a padly k zemi. Mě to minulo jen o kousek!“
„Tma s rudýma očima, povídáš,“ zamračila se Dorota, klekla si k ovci a položila jí ruku na hruď. Necítila žádný zbytek magie, jen ledovou, prázdnou nicotu. „Tohle není obyčejný tvor, ani naštvaný lesní duch.“
„Samozřejmě, že ne,“ poznamenal Černín, který seděl na blízkém pařezu a olizoval si tlapku, čímž vyvolal mezi přítomnými vesničany vlnu zděšeného křižování. „Je to Stínový lovec. Stará stvůra, která se rodí na bojištích z nesplacených dluhů a nenávisti padlých. Na zámku v Miloticích jsme o tom měli celou knihu v kožené vazbě. Vy lidi jste zase někde kopali, kde jste neměli, že?“
Starosta Radějova, který zrovna dorazil, zbledl. „My… my jsme jen minulý týden čistili staré základy kapličky na kopci a našli tam železnou schránu s kostmi. Farář řekl, že je máme pohřbít na hřbitově, ale schránu jsme otevřeli…“
„A byla prázdná, že? Vy tupci!“ vyjela na něj Dorota, až starosta nadskočil. „Byl v nej uvězněný tenhle stín! Sto let tam držel půst a teď vám sežere nejen ovce, ale i děti, jestli ho nezastavím! Domů! Všichni zalézt, zabednit okna a kolem prahů nasypat sůl! Dělejte!“
Vesničané nečekali na druhé pobídnutí a s křikem se rozutekli.
Past v srdci Dúbravy
„Takže, markrabě s modrou krví,“ otočila se Dorota na kocoura, když osaměli. „Jak ten stín zničíme? Moje kouzla proti čisté nicotě moc neplatí.“
„Stín potřebuje fyzickou kotvu, aby mohl v našem světě existovat, Dorotko,“ poučil ji Černín a ladně seskočil z pařezu. „Musíme ho nalákat na místo, kde je nejsilnější živá magie, a tam tu jeho kotvu – pravděpodobně nějaký starý zlomený meč nebo amulet, který nosí ve svém středu – zničit rituálním ohněm. A ty máš jedno takové místo hned za chalupou.“
„Král dubů,“ došlo Dorotě. „Ten stín ho vycítí a půjde po něm. Chce sílu celého lesa.“
Noc padla rychle a s ní i černá, neprostupná tma. Dorota stála na mýtině před prastarým dubem. Kolem stromu křídou a rituální solí vykreslila ochranné runy. Uprostřed mýtiny zapálila oheň z jalovcového dřeva a devítisilu.
Černín seděl na větvi dubu a dělal průzkum. „Už jde, drahá. A musím říct, že tvůj plán udělat ze sebe živou návnadu vykazuje značné známky hrdinství. Nebo naprostého šílenství. Ještě jsem se nerozhodl.“
„Drž klapačku, Černíne, a hlídej,“ zavrčela Dorota, sevřela oběma rukama svou hůl a začala potichu odříkávat staré moravské zaříkadlo na ochranu země.
Mlha kolem mýtiny zhoustla a najednou úplně zčernala. Z lesa se vyvalil chlad, ze kterého praskala kůra stromů. Z temnoty se zformovala obří, beztvará postava, vysoká jako tři chlapi. Neměla obličej, jen dvě žhnoucí rudé skvrny místo očí. Stínový lovec pocítil obrovskou moc Krále dubů a s hrozivým zasyčením, ze kterého tuhla krev v žilách, vyrazil vpřed.
Souboj s nicotou
Jakmile stvůra překročila hranici solného kruhu, runy na zemi jasně vzplanuly zlatým světlem. Stín zaúpěl hlasem, který zněl jako skřípění železa o kámen, a na chvíli se zastavil.
„Teď, Doroto!“ křičel Černín z větve.
Dorota namířila hůl proti stvívatému tělu a vyslala proud čistého magického ohně. Plameny zasáhly střed stvůry. Na vteřinu se v jejím černém nitru zableskl starý, zrezivělý prsten s temným kamenem – jeho kotva. Jenže stín byl příliš silný. Rozpřáhl své temné paže a rázem sfoukl Dorotin oheň jako svíčku. Tlaková vlna chladu odhodila čarodějku na zem. Hůl jí vypadla z ruky a odkutálela se daleko do trávy.
Stín se tyčil nad ležící Dorotou. Cítila, jak z ní začíná unikat teplo, jak jí těžknou víčka a z těla vyprchává život.
„To tedy ne! Na moji čarodějku mi sahat nebudeš, ty přerostlá saze!“ ozval se zhora bojovný jekot.
Černín skočil z větve přímo do středu stínového monstra. Jeho kočičí oči zářily jako dva magické lampióny a jeho drápy se prodloužily a rozsvítily se stříbrným světlem čisté, urozené magie, kterou v sobě celá staletí skrýval. Začal zběsile trhat temnotu uvnitř stvůry, přímo v místech, kde byl ukrytý prokletý prsten.
Stín začal divoce házet sebou, zapomněl na Dorotu a snažil se kocoura setřást.
„Černíne! Uhni!“ vykřikla Dorota, která s vypětím všech sil popadla z ohniště hořící jalovcovou větev a vrhla se vpřed.
Kocour v poslední setině vteřiny odskočil a udělal ve vzduchu ladné salto. Dorota vrazila hořící větev přímo do odhaleného středu stvůry, přesně do místa, kde stříbrné drápy Černína obnažily zrezivělý prsten.
Nastal ohlušující třesk. Prsten praskl a s ním se ozval strašlivý, táhlý výkřik stínového lovce. Černá hmota se začala rozpadat na prach, který vzápětí rozfoukal ranní vítr. Mlha se rozestoupila a na obzor začaly pronikat první paprsky slunce.
Ranní bilance
Dorota seděla unaveně v trávě, těžce oddechovala a obličej měla umazaný od sazí. Vedle ní přistál Černín. Vypadal zase jako ten obyčejný toulavý kocour, jen špička ocasu se mu ještě trochu třásla.
„No… musím uznat,“ protáhl se Černín a olízl si rozcuchanou srst na hrudi, „že na ženskou tvého věku to byl docela slušný výpad, Dorotko. Sice ti chyběla zámecká elegance, ale ten konec měl švih.“
Dorota se na něj podívala, naštvaně si utřela saze z čela, ale pak kocoura popadla, přitiskla si ho k hrudi a pořádně ho pomuchlovala. „Ty jeden urozený blázne. Kdybys tam neskočil, bylo po mně.“
„Ehm, Doroto… tiskneš mě příliš pevně, moje modrá krev ztrácí oběh,“ zamňoukal Černín s předstíranou nevolí, ale v hloubi duše předl tak hlasitě, až to vibrovalo celou mýtinou. „A navíc, doufám, že k snídani bude smetana. Zachránit čarodějku před sežráním stínem je sice pro markraběte povinnost, ale žaludek mám prázdný jako ta radějovská kaple.“
Dorota se zasmála – poprvé po velmi dlouhé době – a vstala. „Pojď, ty hrdino. Dostaneš tu nejlepší smetanu. Ale běda ti, jestli o tomhle vykládáš myším ve sklepě.“
A tak se čarodějka a její urozený kocour vydali zpátky k chalupě, zatímco hvozd Dúbrava opět klidně šuměl v ranním slunci.
Napsat komentář