
Dorota seděla u stolu, na sobě tlustý vlněný svetr, a vztekle loupala česnek do silné česnečky, která měla zahnat blížící se chřipku. Černín seděl na ošatce s dřevem, tlapky úhledně schované pod hrudí, a s neskrývaným despektem sledoval bláto, které si čarodějka nanesla na botách.
„Tohle roční období je naprosté urbanistické selhání přírody,“ poznamenal Černín a znechuceně si olízl špičku ocasu. „Na zámku v Miloticích se touhle dobou už chystaly adventní trhy, služebnictvo leštilo stříbrné podnosy a panstvo popíjelo teplou medovinu z pohárů. Tady abych se bál, že mi v té vaší moravské břečce zreziví drápy.“
„Jestli hned nezavřeš tu svoji zámeckou klapačku, Černíne, tak tou česnečkou sliju tebe a uvidíš, jak vypadá pravá venkovská medicína,“ odsekla Dorota a hodila po něm slupku od česneku. „A vůbec, buď zticho. V lese je dneska divný neklid. Slyšíš to?“
Kocour nastražil uši. Z hloubi Dúbravy se neozývalo obvyklé šumění větru, ale hluboké, rytmické dunění. Znělo to, jako by stovky chlapů dupaly do zmrzlé hlíny v rytmu divokého zbojnického tance. Do toho se mísil cinkot šavlí a smích, ze kterého naskakovala husí kůže.
Vtom se rozrazily dveře chalupy a dovnitř vletěl starý hajný z Beskyd, který občas jezdil na jih dolů k Hodonínu měnit borůvky za víno. Byl celý udýchaný, kabát potrhaný a v očích měl čisté šílenství.
„Doroto! Pomoc!“ vyklouzl ze sebe a padl na židli. „Přišel z hor. Ondráš, pán Lysé hory! Jeho zbojnická družina povstala z hrobů! Sešli dolů z Beskyd, jdou přes celou Moravu a teď vtrhli do Dúbravy. Ondráš hledá svou ztracenou zbojnickou sekeru – valašku, kterou mu kdysi podle legendy ukradl jeden zdejší sedlák. Jestli ji nenajde, slíbil, že Radějov i Hodonín obrátí v prach a jeho chlapi vypálí každý dům odtud až po Brno!“
Setkání na mohylovém poli
„Ondráš? Ten nenažraný beskydský furiant?“ povzdychla si Dorota a sáhla nad krb pro svou věrnou dubovou hůl. „Ten chlap neuměl umřít v klidu tehdy v osmnáctém století a očividně mu to nejde ani teď. Černíne, ber si teplý podsedák, jdeme vyjednávat se zbojníky.“
„Vyjednávat se zbojníky na přelomu listopadu a prosince? Moje modrá krev vykazuje vážné známky nesouhlasu,“ zamňoukal Černín, ale už jí hbitě skákal do široké kapsy kožichu. „Ale doufám, že jim vysvětlíš, že brát kocourovi s mým původem iluze o klidném večeru je hrdelní zločin.“
Když Dorota s Černínem dorazili na staré mohylové pole uprostřed Dúbravy, mýtina byla zaplněná průsvitnými, modravě zářícími postavami. Byli to beskydští zbojníci. Měli na sobě valašské kroje, široké opasky a v rukou drželi sekery. Uprostřed nich, na největším kameni, seděl samotný Ondráš. Byl obrovský, měl dlouhé černé vlasy spletené do copů a z jeho očí sálala divoká, nespoutaná horská magie.
„Kdo mi vstupuje do cesty?!“ zahřměl Ondrášův hlas, až ze stromů opadaly poslední zbytky zmrzlého listí. „Přišel jsem si pro to, co je moje! Kde je má valaška, která mi dávala sílu a dělala mě nezranitelným?!“
Dorota předstoupila před zbojnického krále, opřela se o svou hůl a nasadila svůj nejvíc nevrlý výraz. „Poslyš, Ondrášku. Tu tvoji slavnou sekeru ti nikdo z Ratíškovic neschovává. Ten sedlák, co ti ji ukradl, je už dvě stě let pod drnem a z jeho statku zbyly jen základy zarostlé kopřivami. Takže sbal ty svoje beskydské kluky a koukejte mazat zpátky na Lysou horu, než na vás sešlu kletbu, ze které vám ztuhne i ten zbojnický úsměv!“
Ondráš se divoce rozesmál a vyskočil z kamene. „Tvoje slova mě nezajímají, čarodějko! Bez mé sekery nemá můj duch klid! Chlapci, rozneste tenhle les na kopytech!“
Zbojníci sborově zařvali a tasil své šavle.
Zbojnický tanec v blátě
Situace byla kritická. Zbojnická magie byla divoká, spojená s beskydskými skálami a bouřemi, a Dorotina tradiční lesní kouzla na tyto horské duchy moc nezabírala. Zbojníci začali kroužit kolem Doroty v divokém tanci, zvaném odzemek. Každé jejich dupnutí do země vyvolalo malé zemětřesení, které Dorotě podlamovalo nohy.
„Doroto, tohle není boj, to je choreografická katastrofa!“ vykřikl Černín a vyskočil z kapsy.
V ten moment se projevila kocourova „modrá krev“. Černín, jakožto znalec dvorské etikety a zámeckých tanců z Milotic, moc dobře věděl, jak narušit rytmus. Začal obíhat zbojníky v protisměru jejich tance. Z jeho kožichu vyzařovala stříbřitá, aristokratická energie, která začala zbojnický odzemek měnit na noblesní minuet.
Duchové zbojníků najednou zmateně měnili krok. Místo divokého dupání začali ladně přednožovat a uklánět se kocourovi. „Co to… co to děláme, Ondrášu?!“ křičel jeden ze zbojníků, zatímco se pokoušel o elegantní pukrle. „Moje nohy mě neposlouchají!“
„Ty chlupatá potvoro!“ zařval Ondráš, napřáhl ruku a vyčaroval ze stínu obří sekeru, kterou mrštil přímo po Černínovi.
„Na mého kocoura mi sahat nebudeš, ty beskydský křupane!“ zaječela Dorota.
Přiskočila, luskla prsty a z její dubové hole vyletěl proud žhavé moravské mízy, který zachytil letící stínovou sekeru ve vzduchu. Dorota vložila do kouzla veškerou svou staletou moudrost. Věděla, že Ondráš nehledá zbraň, ale uznání. Vždyť to byl hrdina chudých, na kterého lidé v písních dodnes vzpomínali.
„Ondráši! Podívej se na sebe!“ vykřikla Dorota a její hlas rezonoval celou mýtinou. „Tvoje sekera už dávno neexistuje, ale tvoje jméno ano! Lidé na tebe nezapomněli! Zpívají o tobě u cimbálu v každé hospodě od Hodonína až po Ostravu! Jsi pánem Lysé hory v jejich srdcích, ne kvůli kusu železa!“
Usmíření horala
Ondráš se zastavil. Jeho stínová sekera se v Dorotině kouzlu rozplynula. Podíval se na své zbojníky, kteří zrovna s Černínem dokončovali docela podařenou dvorskou čtverylku, a jeho divoký výraz pomalu změkl.
„Zpívají o mně…?“ zašeptal zbojnický král a v hlase se mu objevila hrdost i smutek. „I po těch staletích?“
„Jo, ty ješitný horale,“ utrousila Dorota, ale hlas už měla klidnější. „A zpívali by ještě víc, kdybys jim teď nevypálil chalupy. Tak už jdi. Tvůj čas skončil, ale tvoje sláva ne.“
Ondráš se narovnal, hluboce se Dorotě uklonil a pak pohlédl na kocoura. „Máš odvahu, černý rytíři. Tvůj tanec sice nebyl valašský, ale rytmus máš dobrý.“
Černín líně švihl ocasem a sedl si na pařez. „Samozřejmě. Modrá krev se zkrátka nezapře, pane Ondráši. Příště vám ukážu polonézu.“
Ondráš naposledy hlesl zbojnickým písknutím. Celá družina se začala pomalu měnit v podzimní mlhu, která se zvedla z mýtiny a s tichým zašuměním odplula zpátky směrem k severu, k beskydským vrcholkům.
Zasloužené teplo
Když se Dorota s Černínem vrátili do chalupy, blátivý déšť venku pomalu ustával a na okna začínaly kreslit první zimní mrazíky. V chalupě voněla česnečka a z kamen sálalo nádherné teplo.
Dorota se unaveně posadila k stolu a nalila oběma do misek. Černín okamžitě vyskočil na židli vedle ní.
„No, musím uznat, Dorotko,“ protáhl se kocour a labužnicky si lízl horké polévky, „že to tvoje kázání o lidových písních mělo docela úroveň. Sice jsi u toho mluvila jako stará učitelka z podzámčí, ale ten zbojnický král tě poslechl na slovo. To se cení.“
Dorota se usmála, poprvé za celý ten dlouhý den, a jemně ho podrbala za uchem. „Bez toho tvého menuetu, nebo jak jsi tomu zámeckému divadlu říkal, by nás tam ti chlapi rozsekali na třísky, Černíne. Takže… díky.“
„Není zač, drahá,“ zašveholil Černín spokojeně a schoval si hlavu do tlap. „Ale pamatuj, že na přelomu roku, až bude chodit Mikuláš, chci od těch ratíškovských vesničanů za záchranu krku aspoň pořádný kus uzeného bůčku. Zachraňovat Moravu před zbojníky je totiž nehorázně energeticky náročné.“
Dorota jen protočila panenky, zhasla svíčku a hvozd Dúbrava venku konečně usnul klidným předvánočním spánkem.
O čem byste si chtěla příště přečíst povídku?
Napsat komentář