Když pravda je horší než lež

Jistě je to úžasně vznešené a dokonalé „žít v pravdě“, ačkoliv, upřímně řečeno, není vůbec jasné co se tímto myslí. Co je to žít v pravdě? Říkat pravdu za všech okolností? Je něco takového vůbec možné? Je to výrok ryze církevní ale samotná církev má ve svých dějiných případy, kdy i její svatí nemluvili pravdu. Nemusíme chodit vůbec daleko. Svatý Jan Nepomucký, byl umučen a svržen do Vltavy právě proto, že neřekl pravdu. Zda skutečně šlo o vyzrazení zpovědního tajemství manželky Václava IV, nebo zda šlo o tajemství spiklenců kolem Jana z Jenštejna, ponechme historikům.

I v historicky nedávné době byli křesťané, jako prototypy „žijících v pravdě“, vystaveni velkému vnitřnímu sporu. Uvádí se příklad, kdy za druhé světové války do křesťanské rodiny, která přechovávala židy v tajném sklípku pod podlahou, vtrhlo gestapo a ptalo se pravdomluvné paní domu, kde „nepřátele říše“ schovává. Ta byla vystavena dilematu – má říct pravdu a zabít nejen všechny ukryté, ale i sebe a svou rodinu? Nebo zalhat a provinit se proti životu v pravdě?

Ale nemusíme přece situaci takto hrotit. Dnes a denně jsme vystaveni otázce, kdy říct pravdu a kdy milosrdně zalhat. Třeba nelze říct kolegovi, který se čerstvě oženil: „Fuj tedy tvoje žena je hnusná.“ Nebo mamince vezoucí kočárek s miminkem: „Teda vy máte ale ošklivé dítě.“ Udělat to samozřejmě můžete, ale domnívám se, že toto není ta pravda, o kterou někdo skutečně stojí.

Navíc se i jedná o pravdy sporné. Přece to, že se mně nelíbí kolegova žena, nebo dítě v kočárku neznamená, že je to pravda, že jsou skutečně oškliví. Je to jen můj subjektivní názor, ale pokud ho bezmyšlenkovitě vpálíte, můžete ublížit. A na tomto místě si vás troufnu varovat: Je příliš mnoho hlupáků, kteří vydávají svoje mnohdy zvrácené soudy za pravdu. Pravda v jejich podání je čistá neomalenost a není jí potřeba přikládat žádný význam.

 A nebo ještě hůř, přítelkyně, které vám přece „nemohou lhát“ a klidně vám "ustaraně" sdělí, že vašeho muže viděly se „cicmat“ s prsatou blondýnkou na frekventované ulici. Jejich motivací pro toto sdělení není vás zachránit, ale jen vám ublížit a popást se na vašem neštěstí.

Zastavme se tedy u pravdy v páru. Mezi mužem a ženou. Můžete říct své ženě, milence, partnerce pravdu za všech okolností? Jistěže ano, ale co když jí vaše pravda ublíží? Řeknete jí, když po dětech přibrala a snaží se ze všech sil kila sundat, že je ošklivá a tlustá? Je to ta pravda, kterou ona chce slyšet? A k čemu tato pravda povede? Bude ji snad motivovat k většímu úsilí, nebo ji skopne do depresí a zoufalství? Není vážně daleko produktivnější a pro váš vztah přínosnější milosrdná lež: „Miláčku, miluju tě a libíš se mi taková jaká jsi, ale pokud chceš být ještě krásnější, tak ti pomůžu ze všech sil.“

Řeknete své novomanželce že oběd, se kterým se plácala půl dne (a který je tedy fakt nepoživatelný), že se to nedá jíst? Je to totiž tak silně demotivující, že možná vám už přístě neuvaří nic.  A navíc zasejete jednu z mnoha drobných křivdiček, které se skládají a  ústí pak do tragických konců typu: „Miláčku bolí mě hlava…“

A ten  daleko  nejzásadnější problém: Budete nevěrný své ženě. Z nějakého důvodu, třeba jen proto, že se opijete a náhodou… se to prostě stane. Přijdete domů a vysypete na svou třeba právě kojící manželku tu svou úžasnou pravdu a půjdete v klidu spát? Pak mi tedy řekněte, co zničilo váš vztah? To, že jste někde „uklouzl“ nebo to, že jste to neomaleně vystřelil do plyšového světa své šťastné a milující ženy?

Největší neštěstí přinášejí právě tito rádoby otevření a upřímní. Na to se musí říct jediné, pokud nejsi schopný si svou vinu unést sám, a musíš ji přenést na nevinné kolem sebe, nehřeš! To, že rozbiješ ideály své ženy, z tebe tvou vinu nesejme. A plácání o upřímnosti a „nedokázal bych jí lhát“ je ve světle toho, že se tím bude navždy trápit a že už nikdy v budoucnu ti nebude schopna věřit, opravdu směšné.  Zamysli se poctivě nad tím, proč jí to říkáš? Kvůli ní nebo kvůli sobě?  Abys ses mohl chlubit, ano udělal jsem to, ale přiznal jsem se? Koukejte jaký jsem charakter?

Ve skutečnosti lež není žádné neštěstí a dokonce ani zlo. Pokud nikomu neštěstí a zlo nenese. Odsouzení hodná lež je jen ta, kterou pronášíme výhradně ve svůj prospěch a na úkor ostatních. To je špinavé a ohrožující.

A proč se teď obracím výhradně na muže? No protože ženy těmito zvrácenými potřebami říkat pravdu i za cenu toho, že milovanému ublíží, málokdy trpí. Mají vytříbenější empatické cítění a pokud nechtějí ublížit, tak to neudělají. Což je ovšem, na druhé straně, vcelku  dobrým a jasným signálem pro ty, kteří v chování ženy číst umí. Pokud vám žena naopak pravdu řekne, tedy že vám byla (je) nevěrná, pak to není proto, aby si ona ulevila svému svědomí, ale proto, že je už opravdu moc zle. Pokud vám už TOHLE řekne, tak je docela jistě na jakékoliv zachraňování vztahu už opravdu moc pozdě.

Tak tedy, říkejme si pravdu. Ale dovolím si poprosit, říkejme si jen tu pravdu, která je přínosná a konstruktivní. Pravda, která všechno rozmetá, je daleko větším zlem než lež.