Když dospělé dítě pije, bere drogy nebo propadá depresi: kdy pomoc pomáhá a kdy škodí

„Je to přece můj syn. Nemůžu ho nechat na ulici.“ Tuhle větu slyší terapeuti a adiktologové od rodičů dospělých dětí každý den. Syn nebo dcera přijde o práci, o partnera, o byt. K tomu se přidá deprese, alkohol nebo drogy a jediné místo, kam se dá vrátit, je domov rodičů. Rodič otevře dveře, protože to je přece láska. Jenže po měsících se ukáže, že se nic nezlepšuje. Spíš naopak.

Proč tomu tak je a co skutečně pomáhá? Psychologie a adiktologie na to mají dnes poměrně jasné odpovědi. Některé jsou nečekané a žádná z nich neříká „přestaňte své dítě milovat“.

Když pomoc nepomáhá

Odborníci pro to mají výraz umožňování (anglicky enabling). Znamená to, že blízcí člověku s nemocí nebo závislostí nevědomky usnadňují, aby v ní mohl pokračovat. Ne ze zlé vůle, ale z lásky, strachu a pocitu viny. Typické podoby:

• dávat mu peníze „na jídlo“ nebo „na cestu k doktorovi“, i když tušíme, kam doopravdy půjdou,
• platit za něj dluhy, nájem, pokuty a telefon,
• omlouvat ho před ostatními a zakrývat, co se doma děje,
• tiše snášet, že z domácnosti mizí peníze a věci,
• vařit, prát a uklízet za dospělého člověka, který celé dny prospí nebo propije,
• nechat ho pít a brát drogy doma, protože „aspoň vím, kde je“.

Každý z těch kroků vypadá jako pomoc. Dohromady ale vytvářejí prostředí, ve kterém nemoc nemá žádné následky. Mozek člověka se závislostí se učí jednoduše: pití a drogy přinášejí úlevu a nic špatného se kvůli nim neděje. Důvod se léčit tak mizí, protože všechno nepříjemné za něj nese někdo jiný.

Deprese a závislost: začarovaný kruh

U velké části lidí, kteří pijí nebo berou drogy, se zároveň objevuje deprese nebo jiná duševní nemoc. Lékaři tomu říkají duální diagnóza. Obě nemoci se navzájem posilují. Člověk pije, aby přehlušil smutek a úzkost. Alkohol ale sám tlumí nervovou soustavu, rozbíjí spánek a depresi dlouhodobě prohlubuje. Drogy přinesou krátkou úlevu a po ní ještě hlubší propad.

Proto platí dvě věci najednou:

• Depresi nelze úspěšně léčit, dokud člověk pije nebo bere drogy. Antidepresiva nefungují, když je přebíjí alkohol.
• Závislost nelze léčit bez léčby deprese. Jinak se člověk k látkám vrátí ve chvíli, kdy je mu nejhůř.

Duální diagnóza patří do rukou odborníků, kteří léčí obojí zároveň: psychiatra a adiktologické služby. Rodina ji vyléčit nedokáže, ať se snaží sebevíc. Může ale velmi pomoci k tomu, aby se člověk léčit začal.

Hranice nejsou totéž co opuštění

Tady se většina rodičů zasekne. Myslí si, že mají jen dvě možnosti: buď dítě podporovat ve všem, nebo ho vyhodit a přestat se s ním stýkat. Existuje ale třetí cesta, a ta má nejlepší výsledky.

Mít rád člověka a podporovat jeho nemoc jsou dvě různé věci. Rodič může říct: „Mám tě rád, jsem tvoje máma a vždycky budu. Proto ti nebudu dávat peníze na alkohol a nenechám tě, aby ses tady pomalu zabíjel. Pomůžu ti, jakmile se rozhodneš léčit.“

To není opuštění. Je to láska, která nemoc nekrmí.

Co říká výzkum: tvrdé „buď, anebo“ ani mlčení nefungují

Dlouho se věřilo, že závislý musí „dojít na dno“ a rodina má buď mlčet, nebo uspořádat dramatickou konfrontaci. Studie ukazují něco jiného. Nejlepší výsledky má přístup, který se jmenuje CRAFT (anglicky Community Reinforcement and Family Training, tedy trénink rodiny). Ve srovnávacích studiích dokázaly rodiny vedené tímto přístupem přivést k léčbě zhruba dva ze tří blízkých. Při klasické konfrontaci to bylo přibližně třikrát méně často.

Princip je jednoduchý a dá se použít i doma:

1. Odměňujte střízlivost, ne pití. Když je střízlivý, věnujte mu čas, uvařte jeho oblíbené jídlo, buďte vlídní. Když je opilý nebo zfetovaný, klidně se stáhněte: žádné hádky, žádné služby, žádné peníze.
2. Nechte nemoc mít přirozené následky. Neuklízejte po něm, neomlouvejte ho, neplaťte za něj. Ne za trest, ale aby sám viděl, kam ho nemoc vede.
3. Mluvte ve správnou chvíli. Ne když je opilý a ne ve vzteku. Klidně, ve chvíli kdy je střízlivý a sám je mu zle, třeba po špatné noci nebo po průšvihu.
4. Mějte připravenou konkrétní pomoc. Kontakt na psychiatra nebo adiktologickou poradnu, termín, ochotu doprovodit ho. Když řekne „možná bych měl něco dělat“, musí to jít hned, ne za měsíc.
5. Starejte se o sebe. Rodič, který je vyčerpaný, zadlužený a nevyspalý, nikomu nepomůže.

Bydlení: ano, ale za jasných podmínek

Nejtěžší otázka bývá, jestli má dospělé dítě se závislostí bydlet u rodičů. Odborníci se shodují, že bezpodmínečné bydlení, kde se může dál pít a brát drogy a nic se neděje, nepomáhá. Zároveň ale nedoporučují vyhodit těžce depresivního člověka ze dne na den bez jakékoli záchranné sítě.

Rozumný postup bývá dohoda s jasnými podmínkami, nejlépe sepsaná a domluvená s pomocí odborníka:

• v bytě se nepije a neberou drogy,
• peníze se nepůjčují, na jídlo se nakupuje společně,
• do určitého data se objedná k psychiatrovi nebo do adiktologické poradny a začne se léčit,
• pokud podmínky nedodrží, musí si do domluveného termínu najít jiné bydlení. Pomoci mu může sociální pracovník, azylový dům nebo léčebné zařízení.

Důležité je podmínky opravdu dodržet. Hrozba, která se nikdy nesplní, učí jen to, že se hrozbami nemusí nikdo trápit.

Bezpečí rodiče na prvním místě

Zvlášť starší rodiče bývají snadným terčem. Pokud z domácnosti mizí peníze, šperky nebo věci, je to vážný signál, ne drobnost:

• uložte peníze, karty a cennosti mimo jeho dosah, změňte PIN a hesla,
• neberte za něj půjčky a nic nepodepisujte,
• pokud dochází k výhrůžkám, násilí nebo vydírání, volejte policii na čísle 158. Ochrana sebe sama není zrada vlastního dítěte.

Když jde o život

Kombinace těžké deprese, alkoholu a drog výrazně zvyšuje riziko sebevraždy. Pokud dospělé dítě mluví o tom, že nechce žít, že by bylo lepší, kdyby nebylo, nebo se loučí, berte to vážně. Neodbývejte ho a ptejte se přímo. Otázka „Myslíš na to, že by sis ublížil?“ nikoho nepřivede na myšlenku, kterou by neměl. V akutním ohrožení volejte 155 nebo 112.

Kde hledat pomoc

Pomoc existuje i pro rodiče a blízké, nejen pro samotného nemocného. Často je to vlastně první krok, protože změna začíná u těch, kdo jsou zdraví.

• Národní linka pro odvykání: 800 350 000 (zdarma). Radí lidem s alkoholem, drogami i jejich blízkým.
• Linka první psychické pomoci: 116 123 (zdarma, nonstop), když už nevíte kudy kam.
• Adiktologické poradny mají často i programy pro rodiče a partnery. Nejbližší najdete v Mapě pomoci Ministerstva zdravotnictví.
• Psychiatr nebo praktický lékař nemocného, pokud je ochoten jít.
• Svépomocné skupiny pro blízké, například Al-Anon, kde se potkávají lidé, kteří prožívají totéž.

Na závěr

Být mámou nebo tátou neznamená všechno snést a všechno zaplatit. Znamená to chtít, aby vaše dítě žilo, a to i v době, kdy ono samo chce hlavně další skleničku. Někdy je největší projev lásky říct klidně a pevně: „Mám tě rád. Tohle ale dál dělat nebudu. A až budeš chtít jít k doktorovi, půjdu s tebou.“