Dorota seděla na zápraží, pot z ní lil a vztekle ovívala obličej lopuchovým listem.
„Že zrovna teď! Člověk si chce v klidu nasušit třezalku a vy tu bulíte kvůli troše vody,“ osopila se na trojici hodonínských měšťanů a jednoho sedláka, kteří před ní klečeli na prahu a sepjatýma rukama žadonili o pomoc. „Měli jste méně kácet stromy na okraji lesa a méně chlastat víno, pak by vám mozek pobral, že bez lesa nebude ani voda! Teď táhněte, než na vás sešlu roj sršňů!“
Když vyděšení lidé utekli, Dorota si zhluboka povzdychla. Věděla, že situace je vážná. Voda nezmizela sama od sebe.
Vtom se z křoví u chalupy ozvalo slabé, zachraptělé „Mňau“.
Dorota sklopila zrak. V prachu se tam válel černý kocour. Vypadal příšerně – jedno ucho natržené, srst samý bodlák, hubený tak, že by se na jeho žebrech dalo hrát jako na cimbál, a v tlamičce žmoulal uschlé stéblo trávy.
„No to mi tak ještě chybělo,“ zavrčela Dorota. „Další krk na krmení. Marš odsud, ty blešáku, nemám ani vodu na kaši!“
Kocour se na ni podíval jedním žlutým a jedním zeleným okem, líně se protáhl a sedl si jí přímo na botu. Dorota vztekle zamlaskala, ale pak se v ní přece jen pohnulo svědomí. Popadla ho za kůži na krku, odnesla ho do chalupy, nalila mu do misky poslední zbytek kozího mléka a hřebenem mu začala drsně vyčesávat blechy. Kocour ani nepípl, jen slastně přivřel oči a mléko bleskově vytřel jazykem.
„Budeš se jmenovat Černín a běda ti, jestli mi myši sežerou zásoby kořene kozlíku,“ pohrozila mu prstem, sbalila si do mošny rituální dýku a vyrazila k vyschlému prameni. Kocour se bez pozvání vydal za ní, tlapku za tlapkou, jako by mu ten les patřil.
U pramene zbyla jen hluboká, temná puklina v zemi, ze které sálalo horko. Dorota se bez váhání spustila dolů do podzemních chodeb. Čerňas skočil za ní a měkce dopadl na dno jeskyně.
Brzy dorazili do obří síně, kde normálně bublala podzemní jezera. Teď tu bylo sucho a uprostřed největšího zřídla seděl uražený zemní mužíček – Skalník. Byl velký jako pařez, kůži měl z šedé žuly a vztekle bušil kamennou pěstí do skály, čímž ucpával hlavní vodní žílu.
„Koukej ten pramen pustit, ty starý kamenný nemehlo!“ zařvala Dorota, až se ze stropu posypalo kamení. „Lidi venku umírají žízní a mně kvůli tobě hnije rozdělané dílo!“
Skalník se na ni zamračil: „Nepustím! Lidi z Hodonína sem začali házet odpadky, kopat hluboké sklepy a brát mi můj klid! Ať si klidně zchřadnou!“
Dorota se nadechovala k dalšímu jadrnému křiku, když vtom se za jejími zády ozval klidný, hluboký a neuvěřitelně ironický lidský hlas:
„No, s tím tvým diplomatickým taktem, Dorotko, z něj tu vodu dostaneš leda tak v příštím tisíciletí. Zkus radši místo řevu použít mozek. Tedy, pokud ti za těch pět set let úplně nevyschl.“
Dorota leknutím nadskočila a prudce se otočila. Na balvanu seděl černý kocour, olizoval si přední tlapku a lidskými slovy pokračoval: „Co takhle mu nabídnout kompromis? Ty neumíš vyjednávat s mužíčky, nebo jsi jenom líná přemýšlet?“
„Ty… ty mluvíš?!“ vykulila Dorota oči. „Já tě zachráním před hladem a ty jsi kouzelná potvora, co mě ještě uráží?!“
„Zachránila? Spíš jsi mě adoptovala ze zoufalství, abys měla na koho svádět svou špatnou náladu,“ ušklíbl se kocour a jeho oči magicky zajiskřily. „A teď se laskavě věnuj tomu šutru před sebou, než nás tu pohřbí zaživa.“
Dorota sice skřípala zuby a v duchu slibovala kocourovi ten nejpřísnější půst, ale musela uznat, že má pravdu. Otočila se zpátky ke Skalníkovi, potlačila vztek a nasadila o něco klidnější tón.
„Poslyš, Skalníku. Když zařídím, že lidé z Hodonína vyčistí okolí lesa, vysadí na okrajích nové duby a nechají tvé jeskyně na pokoji pod trestem kletby, uvolníš tu žílu?“
Skalník chvíli přemýšlel, podíval se na Dorotu, pak na moudře vyhlížejícího černého kocoura a nakonec zabručel: „Dobrá. Ale jestli slib poruší, zabetonuju ten pramen navždy.“
Mužíček odvalil obří balvan, kterým ucpával zřídlo. V tu ránu s hlasitým hukotem vytryskla křišťálově čistá, ledová voda. Zaplavila jeskyni a začala se valit nahoru na povrch, zpátky do vyschlého koryta Dúbravy.
Když se Dorota, promočená a unavená, vyškrábala ven na denní světlo, země už dychtivě pila první doušky vody. Z dálky od Hodonína se ozýval radostný zvon kostela, jak lidé vítali vracející se vodu ve studnách.
Dorota se unaveně posadila na pařez a podívala se na kocoura, který se usadil vedle ní a suchou tlapkou si čistil kožich.
„Takže ty budeš teď pořád takhle chytrej, co?“ zamračila se na něj, ale v hlase už měla stopu pobavení.
„Někdo na tebe musí dohlížet, Dorotko,“ protáhl se kocour Černín a ironicky dodal: „Sama bys sice lidem nakonec vždycky pomohla, ale ušetřila by sis polovinu vrásek, kdyby ses u toho pokaždé netvářila, jako bys pila ocet. Mimochodem, doma ti v kotlíku utíká ta mast na kuří oka. Už to smrdí až sem. Opravdu čarodějka par excellence.“
Dorota si hlasitě odfrkla, popadla kocoura pod paži – tentokrát mnohem jemněji – a vyrazila k chalupě.
„Mlč, blešáku,“ zamumlala. „Nebo tě proměním v ropuchu.“
„Nebuď melodramatická, na to nemáš dost sušených ropuch,“ zamňoukal Černín spokojeně, zatímco se nechával nést zpátky do jejich nově společného domova v hvozdu Dúbrava.
Napsat komentář