Mys dobrých nadějí: Bránu je třeba zavřít!

Na hřbitovních hodinách chybělo dvacet minut do půlnoci. Čas se krátil. Saturnova lhůta běžela neúprosně.

Krok do podsvětí

Kristián překročil rezavou, napůl vyvrácenou bránu. V tu vteřinu kolem něj utichl veškerý hluk vzdáleného města. Zůstalo jen absolutní, tísnivé ticho, které přerušovalo pouze křupání namrzlého listí pod jeho teniskami. Krev mu stydla v žilách s každým dalším krokem do nitra hřbitova.

Mlha houstla. Světlo z displeje telefonu, které si zapnul navzdory strachu, sotva proráželo tu mléčnou temnotu. Po několika minutách bloudění konečně uviděl ten hrob. Stará, mechem porostlá hrobka rodiny sklářského mistra, na jejíž mramorovou desku včera jeho kamarád s výsměchem plivnul.

Kristián klesl na kolena přímo do studeného bláta. „Omlouvám se,“ zašeptal a hlas mu přeskočil do plačtivého tónu. „Hrozně moc se omlouvám. Byli jsme hloupí. Nemysleli jsme to tak.“

Vytáhl z kapsy kapesník a třesoucí se rukou začal znesvěcené místo zuřivě čistit. Každý dotek s chladným kamenem mu způsoboval husí kůži. Když bylo hotovo, vytáhl černý obsidián. Položil ho přesně doprostřed náhrobku jako obětní dar, jak mu astroložka nařídila.

Hněv, který se probudil

V tu vteřinu se to stalo.

Ticho hřbitova explodovalo. Kolem Kristiána se zvedl prudký, ledový vichr, který rval ze stromů poslední zbytky listí. Mlha kolem náhrobku se začala zběsile kroutit a formovat do nejasných, temných siluet. Z hlubin země pod hrobkou se ozval těžký, skřípavý zvuk, jako by někdo zevnitř sunul masivní kamenné víko rakve.

Kristiánovi hrůzou selhávaly plíce. Chtěl utéct, ale strach ho paralyzoval. S vypětím všech sil škrtl zápalkou. Napoprvé se zlomila. Napodruhé plamínek chytil a on zapálil konec šalvějového svazku. Hustý, aromatický kouř začal stoupat k nebi a prořezávat ten hřbitovní hnus.

Vichr naráz ustal. Siluety v mlze se rozplynuly. Nastalo ještě hlubší ticho, ale Kristián věděl, že vyhráno zdaleka nemá. Přišla ta nejtěžší část rituálu.

Zkouška, při které nesmíš polevit

Otočil se zády k hrobce a vykročil směrem k bráně. „Ať uslyšíš cokoli, nesmíš se otočit,“ zněla mu v hlavě Plavovlásčina slova jako záchranné lano.

Sotva udělal tři kroky, ozval se za ním jasný, ostrý zvuk kroků. Někdo šel těsně za ním. Kristián zrychlil. Kroky za ním zrychlily také.

Pak mu z té hrozivé tmy těsně u levého ucha zašeptal známý hlas. Byl to hlas jeho vlastní babičky, která zemřela před pěti lety. „Kristiánku, pomoz mi, je mi tu hrozná zima… podívej se na mě…“

Kristiánovi vyhrkly slzy. Srdce mu bušilo tak silně, až měl pocit, že mu protrhne hrudník. Celá jeho bytost, každý lidský instinkt ho nutil otočit hlavu a podívat se. Ale v tu chvíli si vzpomněl na Plavovlásčin varovný, temný pohled v poradně. „Ta energie tě pohltí. Brána zůstane otevřená navždy.“ Bylo to klamavé lákadlo. Past osmého domu.

„Nenocuji tu, neodcházím s vámi,“ zašeptal Kristián formuli, kterou si matně pamatoval, a upřel pohled na vzdálené obrysy hřbitovní brány.

Kroky za ním začaly přecházet v těžký, naštvaný dusot. Vzduch kolem něj zahučel vztekem a zklamáním, že oběť uniká. Kristián už neběžel, on doslova letěl. Posledních pár metrů překonal skokem a vrazil do železné brány, která za ním s hlasitým třesknutím zapadla.

Návrat do reality

Padl na kapotu svého auta a lapal po dechu. Když se podíval na hodinky v autě, svítil tam čas 00:01. Aspekt se uzavřel. Za bránou hřbitova ležela jen klidná, nehybná mlha. Žádné kroky, žádné hlasy. Jen ticho.

O hodinu později stál Kristián znovu před poradnou Plavovlásky. Když mu otevřela, byl stále bílý, ale ten šílený děs z jeho očí zmizel. Bez slova jí podal zbytek ohořelé šalvěje.

Plavovláska se na něj podívala, zkontrolovala jeho auru a zhluboka si oddechla. Na tvář se jí vrátil její obvyklý, hřejivý úsměv.

„Zvládl jsi to, kluku,“ řekla jemně a poplácala ho po rameni. „Pluto tě pustil zpátky. Ale věř mi, že na tuhle dušičkovou sázku už do konce života nezapomeneš. A teď utíkej domů, dej si horkou vanu a hlavně – už nikdy nezkoušej volat nikoho, kdo už má svůj klid.“

Kristián přikývl, poděkoval a zmizel v noci. Plavovláska zavřela dveře a otočila cedulku na ZAVŘENO. Dušičkové drama skončilo. Příští týden už naštěstí sliboval návrat k normálním, lidským problémům.