Vinařská vesnice na moravském slovácku se topila v srpnové noci. Horký vzduch voněl zrajícím hroznem a prachem, ale v hlubokých vinných sklepech panoval chlad, ze kterého mrazilo v kostech.
Dorota se na boj připravila. Věděla, že upír je hrabě Aurelius z Hardeggu. Byl to rakouský šlechtic a diplomat, který v druhé polovině 18. století jezdil na Moravu dohlížet na císařské majetky a nákup vína pro vídeňský dvůr. Aurelius byl pohledný, nesmírně vzdělaný, ale také bezohledný muž posedlý touhou po věčném mládí a moci.
Aurelius se v tajnosti věnoval okultismu. Věřil, že víno ze slováckých vinic, které do sebe pumpuje sílu odolných písků a pálícího slunce, je klíčem k elixíru života. Hledal způsob, jak z révy extrahovat její čistou životní esenci. Tak dlouho experimentoval, až se nakonec nechal za živa pohřbít a za pomoci temných rituálů svých sluhů se skutečně stal nesmrtelným.
Dorota si upravila plátěnou halenu, do rukávu zastrčila hůlku a zkontrolovala kožený pytlík u pasu, kdě měla potřebné bylinky a ostrý prastarý kořen révy. Nebyla to obyčejná bylinkářka, i když to o ní někteří tvrdili. Věděla, která réva nese sladké hrozny a která v sobě skrývá sílu země, jež dokáže odehnat zlé síly. A právě teď byla její síla potřeba. Místní vinaři už týdny mluvili o mizejících brigádnících, o sudech, ze kterých místo frankovky vytékala zkažená, černá krev, a o bledém muži s očima jako řežavé uhlíky, který se usadil v zadu, kde byly nejstarší vinné sklepy.
„Doroto, nechoď tam sama,“ šeptal starosta, když ji viděl samotnou mířit k nejstaršímu sklepu na Slavíně . „To není člověk. To je mor.“
„Když tam nepůjdu, zničí vám to nejen letošní úrodu ale i nevinné životy,“ odpověděla klidně. Její hlas měl sílu kořenů starého dubu z Dúbravy. Vstoupila do temného portálu sklepa.
Schody dolů byly slizké a chladné. Dorota zažehla malý svazek sušené třezalky a mařinky vonné. Kouř se líně plazil po zemi, čistil těžký, zatuchlý vzduch. Jak postupovala hlouběji do nitra sklepa, pach plísně začal střídat kovový zápach čerstvé krve.
„Čekal jsem někoho mocnějšího,“ ozval se z temnoty sametový, ale mrazivý hlas.
Ze stínu mezi obřími dubovými sudy vystoupila postava. Muž byl vysoký, oděný v kdysi honosném, nyní však potrhaném a špinavém plášti. Jeho kůže byla bílá jako křída a rty měl nepřirozeně rudé. Když se usmál, záblesk dlouhých špičáků v matném světle Dorotina svazku potvrdil její nejhorší obavy. Upír.
„Tohle místo ti nepatří, stvůro,“ řekla Dorota pevně a neustoupila ani o krok.
„Tohle místo je dokonalé,“ zasyčel upír a pohladil břicho jednoho ze sudů. „Temnota, chlad a dostatek hloupých lidiček, kteří sem chodí pro víno. Ta jejich krev chutná po slunci a alkoholu. Je to ta nejlepší réva, jakou jsem kdy pil.“
S neuvěřitelnou rychlostí se vrhl vpřed. Dorota však byla připravená. Rychle sáhla do pytlíku a hodila proti němu hrst drceného česnekového květu smíchaného se svěcenou solí. Upír bolestivě zaječel, když mu směs zasáhla obličej a začala mu pálit kůži. Odskočil zpět do stínu, syčel jako raněný had a z očí mu plál čistý vztek.
„Za to zaplatíš, ty stará ježibabo!“ zařval a vzduchem se začala šířit vlna čisté, paralyzující telepatické síly. Dorota ucítila, jak jí těžknou nohy. Její mysl zaplavily obrazy hrůzy a smrti. Upír se pokoušel zlomit její vůli.
Dorota však zavřela oči, vytáhla stovky let starou kouzelnickou hůlku z rukávu, namířila na upíra a začala polohlasně odříkávat staré zaříkadlo slovanských bohů a čarodějek, které se dědilo po celé generace. Volala sílu slunce ukrytou v zemi, sílu vinohradů, které po staletí vzdorovaly suchu i mrazu. „Země mě zrodila, slunce mě naplnilo, tvá temnota mě nezlomí!“ vykřikla a její hůlka na okamžik jasně zazářila zlatým oslepujícím světlem.
Pouto strachu prasklo. Upír, zaskočený její magickou silou, se rozhodl pro náhlý fyzický útok. Vymrštil se z temnoty, drápy připravené roztrhnout jí hrdlo.
Dorota však nečekala na jeho skok. Věděla, že upíra v jeho vlastním doupěti nelze porazit obyčejnou zbraní. Využila okamžiku, kdy byl ve vzduchu a hůlkou prudce narazila do kohoutu největšího sudu za ním. Byl to sud plný loňského, hustého a těžkého svatovavřineckého vína, které bylo při svěcení vína požehnáno a posvěceno. A to Dorota na rozdíl od upíra věděla.
Tlak vína vyrazil zátku a rudá tekutina vystříkla obrovskou silou přímo na upíra. Požehnané víno, nasáklé magií země a slunce, působilo na stvůru jako tekutý oheň. Jakmile ho víno zasáhlo, jeho tělo začalo kouřit a hořet. Upír padl na kolena, vřel a křičel bolestí, která se rozléhala celým podzemím. Víno splachovalo jeho temnou podstatu.
Dorota k němu přistoupila, v ruce držela naostřený kolík z révy vinné, ze starého, staletého kořene, který přežil všechny rány osudu a který měla připravený za pasem.
„Tvá nekonečná noc skončila,“ řekla tiše.
Jedním přesným úderem zarazila révový kolík přímo do upírova srdce. Stvůra naposledy křečovitě vydechla, její tělo se během několika vteřin proměnilo v šedý prach, který spláchl proud rudého vína tekoucího po podlaze sklepa.
Dorota unaveně vydechla a opřela se o sud. Sklep byl opět tichý, vzduch čistý a pach hniloby zmizel. Venku už začínalo svítat a první ranní paprsky slunce dopadaly na vinice nad sklepem. Zlo bylo poraženo a letošní vinobraní mohlo začít v klidu.
Napsat komentář