Jak mi notebook změnil život – JAK JSEM HLEDAL, AŽ JSEM NAŠEL!

     Jen si to představte. že existuje někdo jako já, kdo tvrdil, že nejlepší roky svého života prožil bez vlastního počítače a bez televize. Dokonce jsem opovrhoval závisláky na těhle „čertových bedýnkách“. Z jednoduchého důvodu – jako šťastně rozvedený pán jsem se těšil přízni žen a kdepak by se mi chtělo vysedávat u monitoru (je studený, hranatý, špatně se objímá a oběd neuvaří).

     Jenže důchodový věk s Parkinsonovou nemocí mi zaklepaly na dveře a přiležitostí pobýt mezi lidmi a těšit se jejich společnosti mi ubývalo. A trávit sváteční i všední dny sám? 

     Tak jsem si půjčil notebook od bratra a začal jsem se na něm učit – s jediným cílem: najít si někoho blízkého, nejlépe dobrou ženu. Mohl jsem samozřejmě požádat bratra o pomoc – ale co zvládne on, zvládnu já taky a navíc by mi do toho zasahoval a vybral by mi asi ženu, která by se líbila víc jemu.

     Zanedlouho jsem už svižně brousil po internetových seznamkách. Chtěl jsem nějakou seriózní agenturu, aby bylo jasné, že to myslím opravdu vážně. Nakonec se mi podařilo se i zaregistrovat, ovšem než jsem se na úvod prokousal těmi všemi profilovacími dotazníky (otázky i na stav mého chrupu a podobně), měl jsem nervy skoro nadranc. Já, takový kliďas! Ovšem co bych neudělal, abych se vyhnul alkoholičkám, nepořádnicím či kleptomankám.

     Hned ještě ten den se v mé emailové schránce objevila první zpráva, že pro mne mají naprosto ideální ženu – když zaplatím dva tisíce korun. A možnosti se začaly přímo hrnout – tolik žen že by o mne mělo zájem? Za křestní jméno a nejistou nabídku z druhého konce republiky jsem nebyl ochoten platit. Já už to ani všechno nestíhal číst – a to jsem seznamce ještě ani žádné peníze neposlal.

     Zastrašen množstvím kontaktů jsem provedl několik pokusů o odhlášení, avšak seznamka nereagovala a dál mě bombardovala nabídkami. Začal jsem se bát své vlastní emailové schránky – už jsem ji otevíral jen proto, abych vzkazy mazal. Na opravdu potřebné emaily od mých přátel nezbýval prostor. Přestával jsem to zvládat. Ať jsem se snažil sebevíc, seznamku jsem zastavit nedokázal. Jako kdybych utínal drakovi hlavy, které mu neustále dorůstají. Ruce se mi klepaly čím dál víc (to už nebyl jenom Parkinson) a čím dál víc se mne zmocňoval pocit: na notebook prostě nestačím a bude lepší, když budu mačkat knoflíky jen u televize.

     Ale nakonec přišlo řešení jako z pohádky – vysvobodila mě jedna statečná žena. Na mou prosbu se ke mně dostavila osobně a obtěžování seznamky se jí podařilo ukončit.

Počítač je dobrý sluha, ale zlý pán, porazit se od něj už nenechám.

Notebook už rád mám a nesedám si k němu sám.

Moje princezna-vysvoboditelka u mne zůstala, těšíme se spolu na Vánoce a je dobře nám!