Jak mi notebook změnil život – Díky!

     Ve středověku by se lidé klaněli notebooku jako vševědoucímu Bohu. Nebo by ze strachu ta „čertova okna“ naházeli na hořící hranice.

     Tak především: mám štěstí, že jsem se narodil až ve století dvacátém a dožil i toho jednadvacátého. Ve svých 65 letech žiji takový život, jaký mi situace dovolí – i když na něm hodně změnila moje Parkinsonova nemoc.

     Co na tom, že se mi ruce klepou, když se na klávesnici trefuji do písmenek. Neztrácím čas vymýšlením si výmluv, proč by něco nemělo jít. Můj notebook rozhodně neskončí na půdě plné nepoužívaných věcí, neboť je symbolem mé spokojenosti. A tu prožívám každý den, s každou napsanou a přečtenou větou. Handicapovaný člověk si o to pozorněji všímá věcí, které mu mohou prospět. A nenechá se srážet očekáváním jiných lidí: to je příliš složitá věc, než aby to zvládl nějaký důchodce – ty se to stejně nenaučíš, když to neumí ani náš Tonda a to je mu pětačtyřicet a je docela zdravý – k čemu by ti to bylo, když tu máš televizi.

     Na notebooku si mohu vybrat, co chci spoluprožívat: třeba horolezecký výstup na Mount Everest, potápění v Egejském moři, procházku na Islandu, jízdu na slonovi … Mnoho lidí pochopilo, že si své zážitky, fotky a filmy nemají nechat jen pro sebe a podělí se o to na internetu, když dostali příležitost zažít něco krásného.

Děkuji mladším generacím, že vymyslely notebook! Je to dobrá věc!