Přinášíme vám silné příběhy lidí, kteří na ten osudný zářijový den roku 2001 vzpomínají i po dvou dekádách s mrazením v zádech.
Příběh Petra (45 let): „Mysleli jsme, že je to filmový trailer“
V září 2001 bylo Petrovi čtyřiadvacet let a studoval na vysoké škole v Praze.
„Byl jsem tehdy na kolejích a s kamarády jsme seděli u jednoho z mála kluků, co měl na pokoji televizi. Najednou se přerušilo vysílání a na obrazovce se objevily hořící věže v New Yorku. Prvních několik vteřin jsme si upřímně mysleli, že jde o upoutávku na nějaký nový hollywoodský katastrofický film. V té době ještě nebyly chytré telefony ani sociální sítě, informace tekly pomalu. Až když moderátor v radiu začal mluvit roztřeseným hlasem a na obrazovce se v přímém přenosu objevilo druhé letadlo, došlo nám, že tohle je realita. Ten pocit absolutního šoku a zmaru si pamatuju dodnes.“
Příběh Lucie (52 let): „Telefonát z New Yorku, na který nezapomenu“
Lucie pracovala v té době v logistické firmě v Brně a její sestra tehdy žila a pracovala přímo na Manhattanu.
„V kanceláři běželo rádio, kde najednou ohlásili, že do WTC narazilo letadlo. Okamžitě se mi sevřel žaludek. Sestra sice nepracovala přímo ve Dvojčatech, ale kousek od nich. Okamžitě jsem popadla pevnou linku a zkoušela jí volat. Spojení ale okamžitě spadlo, sítě byly přetížené. Nastaly dvě hodiny nejhoršího strachu v mém životě. Seděla jsem u internetu, kde se stránky zpravodajských webů načítaly nekonečně dlouho, a brečela jsem. Sestra se mi ozvala až pozdě večer našeho času z půjčeného telefonu z bezpečné zóny. Plakala do telefonu, že je celá od popela, ale naživu. Ten kámen, co mi spadl ze srdce, byl obrovský.“
Příběh Marka (38 let): „Učitelka tehdy uprostřed hodiny odešla“
Marek tehdy chodil do deváté třídy základní školy. Zářijové odpoledne mělo být úplně obyčejné.
„Měli jsme zrovna hodinu zeměpisu. Pamatuji si to přesně, bylo krátce po třetí hodině odpoledne. Najednou se otevřely dveře, vběhla ředitelka a něco pošeptala naší učitelce. Ta úplně zbledla, bez slova položila křídu a obě odešly na chodbu. Nechaly nás tam sedět samotné. Za chvíli se učitelka vrátila, měla slzy v očích a řekla nám, že v Americe začala válka a že máme jít okamžitě domů. Utíkal jsem domů na autobus a bál se podívat na oblohu. Doma pak rodiče seděli u televize a v obýváku bylo hrobové ticho.“
Kolektivní trauma, které nesmaže ani čas
Útoky z 11. září vytvořily v moderní historii fenomén tzv. „zábleskové paměti“. Psychologové potvrzují, že traumatické události takového rozsahu se lidem vryjí do mozku s neuvěřitelnými detaily – lidé si nepamatují jen samotnou zprávu, ale i vůni v místnosti, počasí venku nebo to, co měli zrovna na sobě.
I po 20 letech, v září 2021, tyto vzpomínky rezonovaly společností. Ukázaly, že svět se sice posunul dál, zavedla se přísná letištní opatření a změnila se geopolitická mapa, ale lidská stopa a vzájemná solidarita z toho podzimního dne v nás zůstávají napořád.
Napsat komentář