Jak mi notebook změnil život: aneb jak být stejná jako ostatní

Nevím jak vy, ale já jsem svúj první notebook dostala celkem dlouho a nebyl to ten neluxusnější model jaký má kde kdo. Jen takový starší nejlevnější typ co byl zrovna k sehnání, ale nevadí mi je stejný jako ostatní notebooky jen mu chybí takové vybavení jako web-kamera … No nevadí alespoň mám nějaký. Jinak co dodat můj studentský život to docela dost ovlivnilo tím, že jsem mohla konečně dělat to co ostatní a když jsem si k němu pořídila i internet tak to šlo ihned o to líp.

Abych začala od úplného začátku. Tenktát jsem sice tušila co se na netu děje a kdo nebo co tam číhá za nebezpěčí, ale nějak jsem to nebrala na lehkou váhu a jen si z těch řečiček utahovala a dělala dobrý den. Nějak mě ani ve snu nenapadlo, že můžu skončit jako jedna z tisíce internetových obětí co se denně postrádají svým ustaraným rodičům a co nevědí kde jejich děťáko je…

Začala jsem celkem nevinně. Jako úplný začátečník jsem netušila vůbec nic a tak mi holky doporučili pár internetových stránek a chatů kde to nejvíc žije. Uděla jsem si na nich vlastní profil, nastrkala tam i svoje fotky a pak to ihned začalo jít jako po másle jedno seznámení za druhým a to, že některým mohlo být i víc jak 25 let mi nějak nedocházelo. Jeden den mi přišel takový divný e-mail. Od člověka co se vydával za 20-ti letého kluka odněkud z Prahy a chtěl by se se mnou sejít. Řekla jsem si tak dobrá skusím to, když mi píše, že jsem hezká a sluší mi to. To mi jen tak někdo neříká. Nikomu jsem nic neřekla a šla za svým idolem z netu. Nevěděla jsem ani jak vypadá a ani jaký ve skutečnosti je jen to, že je určitě pěkný a pohledný.

Přišla jsem na smluvené místo a tam čekala jenže nikdo nešel a ani nepřicházel. Najednou mi začalo blikat, že by to mohl být omyl a nebo jeden z těch co by mi mohl ublížit. A nebyla jsem daleko od pravdy. Po půl hodině se na místo dopravil dost divný člověk co měl na sobě hnědý dlouhý kabát kalhoty a černý klobouk posazený do čela, aby mu nebylo moc dobře vidět do obličeje. Dostala jsem strach a pomalu se začala sunout směrěm k jednomu hustýmu keři co rostl u cesty v parku. Chlápek se začal ohlížek a koukal mým směrem jenže mu nějak nedošlo, že tam může někdo být a tak se podíval na druhou stranu a zakřičel na park. „Hej broskvičko tak kde si? Pokud vím měla si tu už být.“ promluvil mojí přezdívkou, kterou jsem používala na chatu a já pochopila, že to nebyl dobrý nápad jít sem sama. Netušila jsem co mám dělat, ale jedno štěstí jsem přeci jen měla. Parkem ve kterém jsem byla projížděli docela dost často policie, protože to bylo známý místo kde se pohybovala různá individua a tak nebylo divu, že tudy taky jeli. Ten člověk dostal strach a okamžitě odešel. Já vylezla ze svýho úkrytu a rychle běžela domů. Změnila si nick na profilu na celkem nenápadný „Jackie“ a už nikdy neodpovídala na dotazy podezřelých, který jsem neznala. Od teď už na netu žádný začátečník nejsem a vím jak si dávat pozor a i když jsou to kamarádi co je znám dlouho a tak nikdo na mém profilu nenajde kdo jsem a kde pobývám…

Můj notebook mi celkem změnil žíivot a to dost. Jen si nejsem vědoma jestli k lepšímu nebo ne.

Tato příhoda se nestala ani mě ani mým kámarádům,ale jen jsem fanouškem hororů a rády si vymýšlím příběhy. Nevím jak vy, ale já a můj notebook, kterému často říkám miláčku. Jsme jako jeden člověk a jedna duše mám ho neustále u sebe a nevím co bych si počala se stolním počítačem. Zvykla jsem si na jeho lehkost a to, že sním moho být kdekoli se mi zachce třeba i na WC… ale to by byla už jiná příhoda…