Jak mi notebook změnil život:
Jupíí, je to tady! Matka slíbila noťas, když se dostanu na vysokou školu. Mise splněna! To bylo nádherné období plné snění nad tím, kolik GB ramky se dá sehnat za 15 000. Noci plné brouzdání na internetu a vybíraní si své nové životní lásky. A hle, našel se levný kompromis, který splňoval všechny mé parametry = minimální technické nároky mých oblíbených her :)Na co jiného asi vysokoškolák ten notebook potřebuje :)Byl levný, byl na skladu, byl prostě můj.
Jelikož jsem z malého města a můj přítel se přestěhoval do Prahy, rozhodla jsem se, že si pro svého nového miláčka zajedu osobně. Už jen věčné žvanění typu: „Já budu mít zítra notebook, já budu pařit hry v posteli, já budu pařit hry i v hospodě, já budu někdo!“ mému příteli začalo kupodivu až asi po pěti hodinách děsně lézt na nervy. Každopádně jsme se další den rozjeli do skladu jednoho velkého českého obchodu s elektronikou. A tu se dostávám k jádru pudla: já za malého městečka, přítel první týden v Praze. Oba jsme podcenili naše schopnosti. Mysleli jsme si, že dojet autobusem ze sídliště k nejbližší stanici metra nebude problém. Dále mělo podle plánu následovat metro, asi jenom 5 zastávek s jedním přestupem. Konečnou částí cesty měl být autobus, případně tramvaj, která nás měla dopravit k vytouženému cíli. Plán to byl věru hezký, ale pro dva pitomečky z Broumova nereálný.
Realita byla jiná. Prvním zádrhelem pro nás bylo nalezení zastávky na našem sídlišti. Byli jsme zvyklí jezdit pořád z jednoho místa, ale bohužel tato naše známá oblíbená zastávka jaksi sloužila pro malinko jiný směr cesty. Takže asi prvních 40 minut našeho tripu jsme strávili lítáním po sídlišti a hledáním správné zastávky. Když jsme našli, další autobus jel asi až za dalších 40 minut. Bylo by vhodné zdůraznit, že se jednalo o neděli. Fajn, metro bylo bez problémů, jelikož s tím jsem jela už mockrát, takže jsme v pohodě přestoupili. Dojeli jsme na stanici, kde jsme měli na výběr z autobusu číslo 12 nebo tramvaje 6 a 5. Jelikož jsme měli už velké zpoždění, bezhlavě jsme nastoupili do autobusu X12. Říkala jsem si, že tam to X asi nemá být nebo co, neřešila jsem to. No, když jsme dojeli až na úplně jiný konec Prahy, řešit jsem to začala, a to přímo hystericky. Ale musím uznat, že Sídliště Barrandov je celkem pěkné místo k žití. Možná se tam někdy nastěhuji. Ono X na autobusu znamenalo nějakou výluku, takže do těch míst, kde jsme skončili, jezdil pouze tento bus. Proto jsme z něj ani nevystupovali a rovnou jeli zpátky tam, kde nás prvně naložil. Poté jsme se preventivně rozhodli pro tramvaj, která nás dovezla k vysněnému cíli. Následovala cigareta na uklidnění, měla jsem obrovské nervy z toho, že už je to konečně tady. Při příchodu do obchodu jsem byla unešená, při odchodu z obchodu vytočená. Ti sprostě pojmenovatelní lidé z obchodu už neměli můj notebook na skladě, jelikož to drželi pouze dva dny a ne tři, jako je to jinde obvyklé. Vydali mi pouze myš a podložku, které jsem si sice hned zamilovala, ale můj vztek to stejně nezmenšilo. Při východu z obchodu jsem si dala rovnou dvě cigarety na uklidnění. Asi nemusím zdůrazňovat, že nás mimochodem čekala ještě cesta zpátky domů, zabloudili jsme jenom jednou, takže byla rychlejší než cesta tam.
Rozčíleně jsem si sedla k internetu a pokusila jsem vyhledat jiný obchod, kde bych mohla koupit svoji lásku. A byla jsem úspěšná! K velké radosti mého přítele jsme se na další výlet vydali hned druhý den ráno. Po zkušenostech z minulého dne jsme již nebloudili. Naučili jsme se rozeznat, z které zastávky nám co pojede našim směrem, ono je totiž celkem obtížné postavit se na správnou stranu silnice. A jak to dopadlo? Z toho vysněného notebooku právě píši tuto událost a mimochodem, v tom druhém obchodě ho měli zlevněného o 500 korun! Takže jak mi notebook změnil život? Naučil mě cestovat po Praze 🙂