Rozbitý hrneček

U nás doma se z čehokoliv, co se rozbilo, dělala velká věda. Výkřiky:

"Tááák, a všechno rozbijeme!"

"Tobě všechno hoří pod rukama!"

"Na tebe nestačím vydělávat!"

"Nemůžeš si dávat pozor???"

"Nemehlo!!!"

Mě provázely celým dětstvím. Ne, nebyla jsem nijak nemotorné dítě, asi stejně jako každé jiné, ale mí rodiče skutečně tragicky prožívali cokoliv se rozbilo. A občas ještě i vzpomínali - "Kdybys nerozbila tu krásnou skleničku, byla nejkrásnější co jsme měli a byla památeční - dostala jsem ji od tetičky Klimešové...."

Žila jsem tedy celé dětství v domnění, že když se něco rozbije, je třeba začít zoufale lamentovat a brát to jako velkou životní újmu.

Když jsem byla teenager, dostala jsem se na prádzniny k tetě, se kterou jsme se moc nestýkali, ale náhoda tomu byla, že jsem u ní mohla téměř týden pobývat.

Hned v úvodu pobytu mě potkalo nečekané překvapení, když tetě během vaření upadl talíř a rozbil se na tisíc kousků. Připravovala jsem se na lamentace s tím, že přispěji troškou do mlýna a budu pofňukávat, že tak krásného talíře je škoda.

Teta Anička ale nejen, že si nezoufala, ale vzala lopatku asmetáček a libovala si, že ještě jeden talíř a už si bude moct koupit nový. Cože? Zústala jsem v šoku a musela jsem se na to zeptat:

"Tebe to nemrzí?"

"Ne," odvětila s úsměvem teta:"Prostě když se něco rozbije, tak si můžeš pak koupit něco nového a udělat si radost!"

Zamyslela jsem se nad tím a nevěřila jsem tomu. Vždyť to přece není možné? Celá má dosavadní "životní" zkušenost byla o tom, že rozbití=rodinná tragédie.

Dospěla jsem. A dnes jsem rozbila svůj oblíbený hrníček. Pěkný. Měla jsem ho ráda. A víte co? Přistihla jsem se, jak říkám: "Tak si můžu koupit ten nový, co jsem onehdá viděla a který jsem si nekoupila, protože mám hrníčků dost."

A měla jsem radost, přátelé. Doopravdy.

Jsem nesmírně vděčná tetičce Aničce, za její, pro mě, životní lekci. Ušetřila jsem si spoustu zbytečných negativních emocí a zbytečných špatných slov a běžného trápení. I bez toho se člověk trápí víc než dost.

Teta už není mezi námi. Ale já musím říct: Děkuji teto!