Myslela jsem si, že nejhorší jazyková bariéra mého života byla dovolená v Turecku, kde jsem se s prodavačem melounů domlouvala posunky. Mýlila jsem se. Nejhorší jazyková bariéra bydlí s námi, vyjídá nám ledničku a je jí sedmnáct.
Všechno začalo nevinně. U večeře jsem se Kryštofa zeptala, kolik dostal z písemky z dějepisu.
„Six seven,“ odpověděl a začal střídavě zvedat a spouštět dlaně, jako by vážil dva neviditelné pytle brambor.
„Šest, nebo sedm? Nebo šest celých sedm? To je nějaká nová stupnice?“
„Mami. Six seven.“ A znovu ty ruce.
Manžel se zakuckal knedlíkem. Pes odešel z kuchyně. Kryštof se tvářil, jako by právě pronesl něco hlubokého o smyslu života. Později jsem zjistila, že z dějepisu dostal trojku. S šestkou ani se sedmičkou to nemělo vůbec nic společného. Ono to totiž neznamená nic. Vůbec nic. Mladí to prostě říkají. A k tomu houpou rukama.
Následující dny jsem si začala vést slovníček. Jako správná matka-vyšetřovatelka jsem poslouchala za dveřmi jeho pokoje, odkud se ozývaly hovory s kamarády přes sluchátka. Výsledky mého terénního výzkumu:
- Cringe – cokoli, co dělám já. Včetně zpívání v autě, smajlíků v SMS a toho, že vůbec existuju.
- Svajpnout – původně se to dělá prstem po displeji v seznamce. Kryštof ale svajpne i nabídku, že mu usmažím řízek. „Svajpuju, mami, dneska jedu protein.“ (Protein = půl sklenice nutelly snězené lžící.)
- Ghostnout – když vám někdo přestane odpovídat. Kryštof mě ghostuje pravidelně, obvykle když se ptám, kdy vynese koš.
- No cap – „fakt, bez kecu“. S čepicí to nemá nic společného, jak jsem zjistila, když jsem mu v mrazu připomněla, ať si ji vezme.
- Bro – univerzální oslovení. Platí pro kamaráda, učitele i babičku.
- Aura – něco jako body karmy. Za uklizený pokoj se prý aura ztrácí. To by mnohé vysvětlovalo.
- Slay – nejvyšší pochvala. Za sedmnáct let jsem ji od něj neslyšela ani jednou.
Vyzbrojená slovníčkem jsem se rozhodla zapojit. Psycholožky přece radí: mluvte s dětmi jejich jazykem. Příležitost přišla v sobotu, kdy k nám dorazili Kryštofovi kamarádi – Matyáš, Šimon a jeden kluk, kterému všichni říkají Kebab a jehož skutečné jméno se už asi nikdy nedozvím.
Vešla jsem do pokoje s talířem palačinek a sebevědomím stand-up komičky.
„Čau, bros! Nesu palačinky, no cap. Kdo je nesvajpne, má plus sto aury.“
Ticho. Takové ticho, jaké bývá v kostele, když někomu zazvoní mobil. Kebab upustil ovladač. Šimon se pomalu otočil, jako by uviděl ducha.
A pak jsem udělala osudovou chybu. Zvedla jsem obě ruce, zahoupala jimi nahoru a dolů a se zářivým úsměvem dodala: „Six seven!“
Kryštof si přetáhl kapuci přes obličej a sesunul se pod stůl. Odtamtud se ozvalo tlumené: „Mami, prosím tě, odejdi. Tohle je nejvíc cringe moment mýho života. Teď musím emigrovat.“
Palačinky ale zmizely do minuty. Všechny. Málem jsem z toho pokoje odešla bez prstů.
Večer jsem seděla v kuchyni, když se Kryštof objevil ve dveřích. Otevřel ledničku, chvíli do ní zíral, jako by čekal, že mu odpoví, a pak řekl směrem k jogurtům: „Ty palačinky byly dobrý. Kebab říkal, že máš slušnou auru.“
„Fakt?“ rozzářila jsem se.
„Jo. Ale už to nikdy nedělej. Nikdy. Jinak tě ghostnu na rok.“
Zavřel ledničku, vzal si s sebou celý jogurt (ten, který jsem si koupila pro sebe) a odšoural se k pokoji. Než za sebou zavřel dveře, ještě se otočil a velmi potichu, aby to náhodou nikdo neslyšel, zamumlal: „Díky, mami. Slay.“
Přiznávám, že mi na moment vyhrkly slzy. Pak jsem si vzpomněla na ten jogurt.
Six seven, synu. Six seven.
Napsat komentář