Kamarádku podvádí manžel. Říct nebo neříct jí pravdu?

Vědět, že vaši kamarádku podvádí manžel je tíživé. Najednou se cítíte velmi zodpovědná a dokonce vinná, i když to není vaše chyba. Cítite vinu a budete ji cítit ať uděláte cokoliv. Zradíte ji, když jí nepovíte pravdu. Ublížíte jí, když ji pravdu naopak povíte. Je také velmi pravděpodobné, že se celá situace obrátí proti vám. Nevěrník z toho nějak elegantně vybruslí a vy budete ta špatná, zlá a závistivá mrcha, která jim jejich štěstí nepřeje.

Kamarádku máte ráda. Doopravdy. Proto se cítíte mizerně když při každém vašem setkání povídá, jak krásný vztah s manželem má. Jak je to krásné a jak je on dokonalý. Vy víte, že to tak není.

Víte, že ho miluje a že by se jí po provalení nevěry zhroutil celý svět. Víte to s největší pravděpodobností nejen vy, ale i všichni v jejich okolí. Z vaší kamarádky je najednou chudinka, kterou všichni litují a někteří jí to třeba i přejí. Vám to vadí. Máte ji přece ráda!

Doporučuji se do toho prostě neplést

Mám zkušenost se svými přáteli, kdy moje kamarádka byla tou, která svého muže dlouhodobě a hojně podváděla. Netajila se  tím a klidně mi o tom povídala. Jednou když se tak rozvášnila a líčila mi svůj nejnovější sexuální úlet, se zarazila a po chvíli pravila: "Ty bys to nikdy Petrovi (manželovi) neřekla, viď?" Musela jsem jí říct pravdu: "Ano, neřekla! Jenomže nejen jemu o tvých nevěrách, ale neřekla bych ani tobě, kdybych věděla o nevěrách jeho."

Byla z toho velmi rozčarovaná, oháněla se tím, že prý jsem její kamarádka, ne jeho. Jenže za tu dobu už to prostě nebyla pravda. Měla jsem je ráda oba. A rozhodně jsem byla ta poslední, která se chtěla stát nějakým spouštěčem jejich případné rodinné tragédie.

Časem se stejně rozvedli. Ale já jsem v tom podíl neměla žádný. Proto mám jednu radu. Hned na začátku si ujasněte tuto věc. Dohodněte se s kamarádkami, že jsou věci, do kterých se plést nebudete. Řekněte jim narovinu, že nejenže "nenapráskáte" je, ale ani jim nebudete donášet na jejich partnery. Věřte mi, že je spousta jiných cest, jak se takovou věc mohou dozvědět, tak proč se v takovém marastu vláčet.

A mám zkušenost, že on to stejně každý více méně tuší. Jenže je jiná situace "tušit" a úplně jiná situace "vědět". Na stav "vědět" musí už nějak reagovat a většinou neví jak, tak reaguje podle domněle správného vzorce - nevěrníka je třeba opustit. A to je špatné. Nevěře je totiž stále přikládán význam, který jí nepřísluší. Málokdo je schopen si připustit, že sex není nevěra a hlavně to není důvod k ukončení jinak fungujícího vztahu. Ale to je už jiná záležitost.

Ve skutečnosti je to nakonec zase jen a jen na vás, jak se zachováte. Můžete na to třeba jít tak, že si položíte otázku, jestli byste to chtěla vědět vy, kdybyste byla ve stejné stiuaci. Vím, že je tam pořád ten červíček a slova o žití v pravdě. Představte si ale situaci, že o tom víte a snažíte se s tím nějak vnitřně srovnat. Držíte fazónu  a naplňujete představy vašeho okolí o dokonalé rodině a najednou přijde někdo, kdo vám to celé rozkopne. A vy jste pak nucena reagovat. A pravděpodobně tak, jak sama nechcete.

Vím, ta situace je velmi složitá. A my lidé se i s takovými věcmi jsme nuceni vyrovnávat nakonec vždy podle sebe samých.