Před pěti lety jsem odjela se svou třídou na pět dní do Francie. Naše třída se učila francouzsky, takže jsme to měli tak trochu povinně. Říkala jsem si, že by bylo dobrý si vzít notebook, třeba pro pěkné večery a podobně. Tak sem si ho vzala a jak sem myslela, tak si ho užívala. Poslední den sme měli na programu Eiffelovu věž. Bylo nádherně, všichni sme si to užívali. Já si říkala, že by bylo dobrý si vzít s sebou notebook a jakmile zkončíme prohlídku, sedneme si na ten nádherný francouzský trávník, pustím nějakou pěknou hudbu a budeme se jen kochat. Prohlídka tedy byla dokončena a já v bílé sukýnce šla s kamarády na trávník. Jakmile jsem si sedla a dala ruku na trávu, ucítila jsem něco teplého. Mé zděšení - dala jsem si ruku do psího výkalu (pozn. dle velikosti to byl hodně velký pes). Tak sem se utřela, pustila notebook a asi dvě hodiny sme jen seděli. Potom se čas nachýlil a my museli asi kilometr pěšky k autobusu. Opět mé zděšení - jakmile jsem se postavila, má zadní část bílé sukně byla hnědá - pokračování psího výkalu, o kterém sem neměla vůbec páru. Všichni se mi smáli, francouzi se po mě dívali vyvaleným pohledem a já opravdu musela jít kilometr pěšky. Do autobusu byl vpuštěn pouze můj notebook, oblečení mi hodili z okna a bílá sukně musela zůstat v Paříži.