Jelikož už je to nějaký ten pátek, co jsem spatřila světlo života, nějak jsem nikdy nepřišla na chuť všem těm vymoženostem moderní technologie, jako jsou počítače, notebooky, iPhony, mp – nevím kolikátky a podobné věci. Vlastně jsem k tomu ani neměla důvod. Hned po maturitě jsem nastoupila do jedné překladatelské agentury a bohatě si vystačila se starým psacím strojem, který se v naší generaci dědil vždy z matky na dceru. A tak se jednou toho výsadního postavení dostalo i mně. Svého psacího stroje jsem si nesmírně vážila, znamenal pro naši rodinu hodně a všechny ženy s ním udělali velkou kariéru. Každý večer při odchodu z práce jsem ho zabalila do semišového obalu, aby se na něj neprášilo, láskyplně ho pohladila a odcházela domů s pocitem dobře vykonané práce. Byla jsem pyšná na jeho historii, na to, že i mně se povedlo udělat jméno ve firmě. I když jsem od svých kolegů občas poslouchala narážky, že žijeme v 21. století, přesto přese všechno jsem já byla ta, která dostávala nejtěžší zakázky, i když jsem pracovala na „něčem tak nemoderním, jako je psací stroj“ . Děti, které samozřejmě jako správní teenageři šly s dobou, si na tatínkovi počítač domů vyprosily, dokonce měla jednou starší dcera záchvat učitelství, že mě, naprosto nemožnou, nemoderní matku, naučí alespoň základní funkce. Bezvýsledně. I tak flegmatický člověk, jako je moje dcera, nade mnou po půl hodině zlomila hůl. „To je marný! Běž si radši něco číst.“ vzdychla a zadkem mně začala vystrkávat ze židle, aby si na „fejsbůku“ mohla zasadit nějaké mrkve.
Ani jsem se neurazila, věděla jsem, že má totiž pravdu. Abyste rozuměli, nejsem nějaká stará zapšklá bába, imunní vůči veškeré moderní technologii. Telefon a domácí spotřebiče ovládám docela běžně, jen těm počítačům jsem prostě nikdy nepřišla na chuť. Pokaždé, když jsem si k tomu v kanceláři potají sedla, když některý z kolegů byl na obědě, se mi tam „něco zmáčlo“ a bylo zle. A jak říkám, já i šéf jsme byli spokojení s mou prací na stroji a tím to pro mne haslo. Teda, alespoň do té doby, než začal být po této docela stresující práci slabý na srdce, a tak se rozhodl, že firmu přenechá synátorovi a odebere se na zasloužený odpočinek. A tady začaly mé trable.
Moderní syn chtěl zmodernizovat nejenom vybavení firmy, ale i jeho personál. Po měsíci jsem byla předvolána k panu řediteli na kobereček a bylo mi oznámeno, že: „Vzhledem k modernizaci celé firmy a vašemu handicapu nespolupracovat s moderní technologií, jsme nuceni na vaše místo obsadit tady slečnu Lindu.“
„Těší mě!“ vrhne se na mě 180 centimetrová blonďatá dvacítka, s šestkama prsama, výstřihem skoro k pupíku a minimálně třícentimetrovými gelovými nehty.
„Ukažte jí, jak to u nás chodí a pak se za mnou stavte, sepíšeme potřebné formality.“
Hotové, vyřízené.
Jako v mrákotách ji přivedu na své, teď už bývalé místo, ukazuji kartotéku se šanony a potutelné chichotání na adresu mého psacího stroje téměř nevnímám. Linda se jde seznámit s ostatními kolegy a já si do krabice skládám své osobní věci.
Domů jsem přišla jako v mrákotách, děti i manžel už ve dveřích poznali, že se něco děje. Ostatně, s krabící pod jednou paží a Emilem, jak jsem oslovovala naše rodinné bohatství, pod druhou jim hned bylo jasné co. Usadili mě do obýváku, uvařili kafe a mezi tichými vzlyky si vyslechli celý příběh.
„Tak to teda ne!“ zavelel syn, „vstávej, jdeme!“
„Kam?!“ nevycházela jsem z údivu.
„Neptej se kam a pojď!“ vystrčil mě do předsíně a začal si v obýváku cosi šuškat s manželem. Mezitím mě dcera navlekla do kabátu a vystrčila za dveře.
„Neboj mami, takhle to nenecháme.“ Pohladila mě po zádech a já neměla sílu jakkoli protestovat. Vyšla jsem s dětmi do ulic a jen hádala, co se teď asi bude dít. První myšlenka, kterou jsem ale hned zavrhla, jelikož pro mne byla naprosto nepředstavitelná, se naštěstí nepotvrdila. A to, že si můj syn chce s mým nadřízeným vyřídit účty osobně. Jakub nás ale zavedl do místního elektra.
„Dobrý den. Prosím vás, sháním nějaký notebook pro mámu, je sice úplný začátečník, ale bude ho používat pracovně, nic velkého nebo těžkého, bude ho denně přenášet, ale taky s trochu větším displayem. Můžete nám poradit?“ Zarazilo mne, jak kultivovaně se dokáže ten můj patnáctiletý „klacek“ chovat. Po chvilce dohadování nad parametry a vzhledem (do nějž pro změnu zasahovala dcera Jana) se prodavač vrátil s naprosto nádherným růžovým notebookem značky Sony VAIO.
„Tak co?“ zeptal se Jakub s napětím v očích, „líbí?“
„Je nádherný!“ vydechla jsem a za deset minut už jsme rázovali ulicí směrem domů.
Co se stalo pak mi nadobro změnilo celý život. Děti mi nakoupily spousty příruček pro začátečníky na počítači, trávili u mě každou volnou chvíli, naučily mě surfovat na internetu, vyhledávat spousty užitečných informací. Zaregistrovali mě na portálu práce, který jsem každý den minimálně pětkrát prohlížela a odpovídala na spousty inzerátů. Už si nepamatuji, na kolikati výběrových řízeních jsem byla, ale ať jsem ve svém oboru byla sebelepší, měla jsem jednu neodstranitelnou překážku. A to můj věk. Došla jsem k závěru, že v třiapadesáti letech vás nezaměstnají, ani kdyby jste uměla mandarínsky, čínsky a turecky dohromady. Když jsem se jednou vracela s dalšího nevydařeného pohovoru, stavila jsem se do kavárny spravit si náladu, vytáhla notebook, připojila se přes wifi k internetu a opět se dívala na nabídky práce. Byla jsem rozhodnutá, že teď už příjmu cokoli, i mimo svůj obor. Po dvou měsících strávených doma, jsem sice měla byt jako klícku, ale také nervy na pochodu. Nejsem prostě typ člověka, který vydrží nic nedělat.
„Dobrý den, paní Marcelko!“ cítím jak mi někdo poklepal na rameno.
„Pane Horáček! Co tady děláte? A jak se cítíte? Vypadáte báječně!“ byl to můj bývalý ředitel.
„Děkuji, cítím už se mnohem lépe, ale syn mi dělá starosti. Firma ztratila mnoho zákazníků a začíná se pomalu topit. Marek to prostě nezvládá, rozhazuje peníze za firemní večírky, je to špatné… slyšel jsem že vás propustil. Taky jsem se s ním kvůli tomu pořádně pohádal, ale nebyljsem tenkrát fyzicky fit, takže to taky bylo jediné, na o jsem se zmohl. Ale vy už teď určitě máte něco mnohem lepšího, viďte? Po vás museli skočit všude.“
Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že si začnu vymýšlet, jak parádně se teď mám, ale nakonec jsem si uvědomila, že by to stejně nebylo k ničemu.
Pozvala jsem ho, ať si přisedne a vše mu popravdě vylíčila. Se zaujetím mne poslouchal a pak udělal něco, čemu bych ani ve snu nevěřila.
„Firma je pořád moje a já se nebudu dívat na to, jak ji můj syn ruinuje. Rád bych vám nabídl místo ředitelky naší společnosti, neznám nikoho jiného, kdo by měl tolik zkušeností a tak vynikající pracovní morálku jako vy. Stavte se za mnou zítra na firmu, sepíšeme potřebné formality.“ Nikdy v životě jsem tuhle větu neslyšela radši.
A tak se to stalo. Díky mým dětem a jejich trpělivosti a hlavně díky tomu, že jsem se naučila zacházet a vycházet s notebookem, se mi život nejen ulehčil, ale také jsem se mohla vrátit k práci, která mně celoživotně naplňovala. Svůj starý psací stroj samozřejmě dodnes v kanceláři mám,sice teď už jen jako dekoraci, ale stále na něj nedám dopustit.