Oddychla jsem si. Očekávala jsem, že to bude horší. To, že starou manšestrovou sedačku sebou nepotáhne mi bylo jasné předem. Kam by ji asi tak dal v kumbálu, který paní domácí v inzerátu nazvala tak hrdě 1 + kk ? Navíc je hnědá - když se kupovala, tak bylo všechno všude tak nějak dohněda - a poznamenaná nenechavými drápky našeho moura Huberta Hubertuse.
O co jsem se fakt bála byl náš společný notebook. Ten mi zůstal a s ním i desetiletá automatka. Přesně podle mého požadavku. Manža hrábnul po televizi a po mikrovlnce. No co, už před časem jsem vyměnila charismatického doktora Petra z Ordinace za pokecání s Hamilou z chatu. S klidným srdcem jsem oželela Columba a volný čas radši věnuju mikamiše z Facebooku.
A k čemu mikrovlnka? Jídlo nijak neřeším a na netu byl zrovna nedávno článek o škodlivosti mikrovlnného záření.
Miláček mi zůstal. Hubert ho má taky rád. Vždycky se přijde ohřát na mé nohy v tlustých ponožkách. Ví, že se může vyhřívat dlouho a jak je libo, protože u notebooku já budu dnes, zítra, několikrát denně, furt a pořád. Říkám mu Emile. Ne Hubíčkovi. Noťasu. Asociace k robotu Emilkovi z mého televizního dětství. Taky jsem ho měla hodně ráda.
Hubertek vrní a já surfuju. Chatuju. Debatuju o tom, že se Martin dneska ráno odstěhoval. Kdysi se tomu říkalo rozluka od stolu a od lože. Píšu, že jeho odstěhování je prozatím dočasné. Dnes se tomu říká únava z dlouholetého vztahu. Noťas mě neunaví nikdy.
Plánuju, že vyberu a objednám konečně nějaké vánoční dárky. Pro děti a přece jen taky pro manžu. Za luxusní cenu luxusní vodu po holení. Pořád mi vyjde levněji než normál nákupem. A navíc se mi nechce koukat na lidi, jak pobíhají po obchoďácích a jsou nostalgicky předvánočně šťastní. Proklikávám se k nabídce notebooků a zkoumám poslední novinky. Tady tenhle…to by syn skákal pod stromečkem radostí. Kdybych ho tak vyhrála! Říká se, že štěstí, když se unaví sedne na vola. Večer pozdravím naši Moniku, dnes ne skaypem, poznala by na hlase, že se něco děje. Poplkáme přes ICQ. Asi ji napíšu další část své virtuální kuchařky. Vymyslela jsem ji pro Monču, ať má ode mě v té daleké cizině poctivé české jídlo. Byť na dálku. Už takhle vaříme skoro dva roky. Od doby, co začala žít s Daniellem. Na zelenině a potvorách z moře vytažených se přece pořád vydržet nedá. Monice vypodobním jak Vilísek, co tetička a tak. Připomíná, že jsme si nikdy tolik nepopovídaly jako teď. Naše hovory si tiskne a občas si je čte. Je to pro mě pořád malá holka, asi si taky někdy stýská. Tak jí popíšu recept na svíčkovou a sama si klik klik objednám k večeři pizzu. Stejně to bude jediný pořádný jídlo za den.
Ještě se podívám na pracovní maily. To chce pořádnou dávku odvahy. Vařím si čaj a pokračuju. No jo, mám tady, že mě zítra čeká pracovní cesta do krajského města. Pátrám, který vlakový spoj je časově nejpřijatelnější. V hlavě mám to, čemu se říká mišmaš. Starosti pracovní se místí s těmi osobními. Vánoční pozdravy rozhodím raději už začátkem prosince, abych pak nezapomněla. Něco povinšuju a doplním něžným zvukovým přáním. Jen Marvanovým, ti by to nepobrali, pošlu starosvětsky pohled. Kruci, kolik asi dneska stojí známka na pohled?
Milý Emile, tebe nemít, co bych si počala? Kamarádíme každodenně od rána. Po šesté ráno vím, jaká je aktuální politická scéna. Nic moc, řeknu vám. Při obědě se dozvím, co má za polívku Merymery a KloKočka. Večer zapátrám, jaké bude počasí a co si mám zítra oblíct na sebe. Usínám v teplíčku s myšlenkou, že právě teď je spousta lidí v zimě a bez elektřiny. Hlavně ti chudáci ze severu Čech. Ještě, že žiju ve středu republiky a s notebookem. Něžně uložím Emila a vím, že zítra ráno bude opět mým prvním přítelem. Již ze zvyku kouknu na kurz dolaru a eura. Teprve potom naliju kocourovi mléko a uvařím si ranní kafe.