Jak mi notebook změnil život

"Ne, ne..co to? Proč? Eh?" cvakala jsem urputně tlačítka na klávesnici hlava nehlava, enter neenter, shift neshift. Koneckonců, ani kdybych nebyla tak rozzuřená a vzteklá jako teď, stejně bych si nevěděla rady. Cvak, klik a ťuk. A je klid. Nějakým malým zázrakem se mi to povedlo. Čistá obrazovka a můžu začít znovu. A s čím? Se sbližováním s mým novým kamarádem a zároveň úhlavním nepřítelem. Notebookem.

Ráda jsem ženou. Asi každá žena se ráda hezky obléká a já nejsem vyjímkou. Vypasované sáčko, francouzská manikúra a boty na podpatku. Pravidelně cvičím, snažím se žít zdravě a nebýt ve stresu, zkrátka jak podle manuálu moderní ženy. Až na jeden malý vroubek - vztah k novým technologiím. Tady moje smýšlení moderní ženy končí. Na ulici potkávámpříslušnice svého pohlaví se sukněmi, drdůlky a notebooky. Já sama jdu se sukní, drdůlkem a kabelkou napěchovanou poznámkovými listy a propiskami. Začalo to už na střední škole, práce na počítači jsem si nechávala psát kamarády i bratrem a odměňovala jsem je malými dárky, ale o to větším vděkem.  Počítači jsem se vyhýbala jako čert kříže, při myšlence, že bych s ním měla pracovat, se mi zvedaly vlasy na zátylku. Dařilo se mi úspěšně se mu stranit až do vysoké školy, kde spousta mých vrstevníků nakráčela hrdě do učeben s lesklými koženými taškami přes rameno, pomalu rozepínali zipy a opatrně pokládali svůj drahocenný poklad na stůl. Já vytáhla blok a tužku a byla ráda že nejsem v jejich kůži.

Nastal den mých narozenin. Utrmácená jsem se dovlekla domů a ve dveřích už mě vítal Petr, můj přítel. "Miláčku, zavři oči." Já -ochotná a hodná přítelkyně- jsem poslušně zavřela oči a nechala se dovést do obýváku, nastavila ruce a čekala. "Už můžeš." uslyšela jsem Petrův vítězoslavný tón a otevřela oči. V tom okamžiku bych je zase nejradši zavřela a tvářila se že nic nevidím. Na mých rukou ležela ona lesklá kožená taška, které jsem se tak bála. Jediný rozdíl byl, že na ní byla ještě červená mašle. "Uch, a já čekala náušnice." Nervózně jsem se zasmála. "Teď už nemusíš všechno psát v rukách, budeš to mít mnohem jednoduší. Notebook to vyřeší za tebe." vtiskl mi polibek na krk." To jsem hodnej, co?" "Strrrrašně." pronesla jsem a v duchu omdlévala.

A tak tu teď sedím a snažím se něco naučit. Marná snaha, vzdala jsem to dřív, než jsem začala. Petrovi jsem neřekla nic o mém vztahu k počítačům, nechci urazit jeho "geniální" dárek,  nahlas bych mu to nepřiznala. Prvních pár dní jsem ho nepoužívala a snažila se tvářit, že vlastně neexistuje. Načež jsem musela zodpovídat miláčkovi dotazy,  jak se mi na něm píše. Zkrátka se tomu nevyhnu, naučit se na něm musím. Položila jsem si hlavu na klávesnici a přemýšlela, jestli je na světě druhá taková, co má noční můry s pobíhajícími monitory. Najednou jsem si všimla, že jak sem se opřela čelem, nechtě jsem napsala spoustu nesmyslných řad písmenek  a čísel (zrovna jsem se snažila naučit něco o Microsoft Word a jediné co se mi honilo hlavou bylo něco jako - Word, bodnu ho na kord) a poslední řada se celá skládala z nul. A to byl ten moment, kdy jsem se vyburcovala k činnosti. Já nejsem nula! Zvládly to jiné, já taky! Vrhala jsem se sice s odporem, ale po hlavě do studování tajů světa počítačů. Hned druhý den jsem se přiznala Petrovi o své nechuti a poprosila ho o pomoc. Šlo to pomalu, ale jistě. Teď se musím sama sobě smát, když si vzpomenu na dotazy, co jsem mu kladla. Ale - světe div se - já to dokázala. Přemohla jsem svůj strach a po 14 dnech usilovné výuky, 24 kávách a 2 záchvatu zoufalství jsem si mohla říct - rozumím svému notebooku. Připojila jsem se tak k řadám mých spolužáků, co přenášku za přednáškou rozepínají zipy kožených tašek. A víc než to, notebook se stal mým nejbližším rádcem a pomocníkem. Začala jsem nakupovat výhradně z internetu, zapojovala se do chatových diskusí a četla o novinkách ve světě. Byla jsem najednou strašně ráda, že ho mám! Ušetřil mi spoustu starostí a vyřešil tolik problémů…Ale bohužel, moje opojení z nového kamaráda netrvalo dlouho.

Jednoho pozdního odpoledne jsem se vracela z přenášky. Už se pomalu stmívalo, pouliční lampy začaly blikat a líně se rozsvěcovaly. A najednou, cuk! A už vidím  záda nějakého výrostka jak pádí pryč  - s mým notebookem pevně chyceným v levačce. Strhnul mi ho z ramene a utekl. Od té doby jsem ho neviděla. Ani mladíka, ani notebook. Podala jsem trestní oznámení, ale marná snaha, neviděla jsem mu do obličeje, takže vlastně nebylo koho hledat.

  Byla to pro mě velká ztráta. Znamenalo to návrat ke klasickým obchodům a tužkám s papíry. Chyběl mi,a to moc, trvalo dlouho než jsem si na něj odvykla. Jediné, co mi zbylo, je hřejivý pocit sebepřekonání se, že jsem dokázala potlačit odpor a přijít na kloub něčemu, co původně byl můj úhlavní nepřítel. A tak jsem začala s nenávistí a bez notebooku, a skončila opět bez notebooku - ale zato s láskou.

Největší ironie na tom všem je, že si Petr a všechny moje kamarádky dodnes myslí, že sem si ho nechala ukradnout, abych se ho zbavila.  :-)

(A na závěr - až někdy potkáte vysokého mladíka, s černou bundou a zářivě červenými teniskami, jak nese přes rameno notebook, tak ho ode mě pozdravujte.)