Pokud jste, ovšem, ctižádostiví a nesnesete v něčem neuspět, vrátíte se k problému a tak dlouho s ním bojujete, až než ho vyřešíte.
A pak ten povznášející pocit! Hruď se dme, hlava v oblacích, zalévá vás ruměnec nad pocitem, jak jste vlastně dobří. Vznášíte „se nad vodami“, jako Bůh Stvořitel, když dokončil výrobu Světa…
A čekáte. Čekáte, že si vašeho heroického výkonu někdo všimne. To, že to budou kolegové bagatelizovat, či dokonce shazovat se slovy: „No konečně.“ je vcelku pochopitelné, jsou to přece vaši konkurenti v potravním řetězci. Nemohou vás chválit, uškodili by vlastním příležitostem. (A pokud vás chválí, tak tomu raději moc nevěřte – ale to je na jiné pojednání).
Jenže vy čekáte, že si vašeho skvělého výkonu všimne alespoň váš nadřízený. Že aspoň nějak ocení tu dřinu a snahu. Ale dočkáte s největší pravděpodobností jen toho, že si od vás práci převezme a hodí vám na stůl další šanony ještě horší práce. Pochvala nikde.
Není se čemu divit. Jemu jako šéfovi kdysi kdosi v nějakém manažerském kurzu nějaký trouba nakukal, že pokud jste za práci placeni, netřeba chválit. Dokonce i takové šilenosti se naši manažeři učí, že pochvalou si prý podrývají autoritu. On je s vaší prací spokojen ale, kopýtko nedomrlé, se nedokáže přenést přes pitomosti z kurzů a vyjádří vám svou pochvalu tím, že vám práci přidá – protože evidentně vy to zvládnete.
Jsou tedy dvě možnosti:
1. Naučíme se přijímat vršící se těžší a těžší úkoly na našem stole, jako vyjádření uznání od nadřízených.
2. Pošleme našeho šéfa, aby si přečetl třeba tento post, a naučil se říkat jednoduchou větu:
„Dobrá práce!“