Dobrá práce!

Pokud jste, ovšem, ctižádostiví a nesnesete v něčem neuspět, vrátíte se k problému a tak dlouho s ním bojujete, až než ho vyřešíte.

A pak ten povznášející pocit! Hruď se dme, hlava v oblacích, zalévá vás ruměnec nad pocitem, jak jste vlastně dobří. Vznášíte "se nad vodami", jako Bůh Stvořitel, když dokončil výrobu Světa...

A čekáte. Čekáte, že si vašeho heroického výkonu někdo všimne. To, že to budou kolegové bagatelizovat, či dokonce shazovat se slovy: "No konečně." je vcelku pochopitelné, jsou to přece vaši konkurenti v potravním řetězci. Nemohou vás chválit, uškodili by vlastním příležitostem. (A pokud vás chválí, tak tomu raději moc nevěřte - ale to je na jiné pojednání).

Jenže vy čekáte, že si vašeho skvělého výkonu všimne alespoň váš nadřízený. Že aspoň nějak ocení tu dřinu a snahu. Ale dočkáte s největší pravděpodobností jen toho, že si od vás práci převezme a hodí vám na stůl další šanony ještě horší práce. Pochvala nikde.

Není se čemu divit. Jemu jako šéfovi kdysi kdosi v nějakém manažerském kurzu nějaký trouba nakukal, že pokud jste za práci placeni, netřeba chválit. Dokonce i takové šilenosti se naši manažeři učí, že pochvalou si prý podrývají autoritu. On je s vaší prací spokojen ale, kopýtko nedomrlé, se nedokáže přenést přes pitomosti z kurzů a vyjádří vám svou pochvalu tím, že vám práci přidá - protože evidentně vy to zvládnete.

Jsou tedy dvě možnosti:

1. Naučíme se přijímat vršící se těžší a těžší úkoly na našem stole, jako vyjádření uznání od nadřízených.

2. Pošleme našeho šéfa, aby si přečetl třeba tento post, a naučil se říkat jednoduchou větu:

"Dobrá práce!"