Dnes je sobota 17. 10. 2026, svátek má HedvikaPřihlásit · RSS
Kulturní › Povídky › Dorota z Dúbravy

O nešťastném vodníkovi

29.09.26 | Plavovláska | Diskuze: 0

Svatojánská noc v hvozdu Dúbrava byla vždycky za trest. Vzduch byl hustý magií, kapradí zářilo a odevšad se ozýval smích divoženek, bludiček a víl. Dorota seděla ve své chalupě, okna zabedněná, na uších uvázaný tlustý vlněný šátek a vztekle míchala v kotlíku mast na kuří oka.

O nešťastném vodníkovi

„Láska? Samé hloupé řeči a hormony,“ vrčela do bublající tekutiny. „Kdybyste radši okopávali erteple! Za mých mladých let se takové hlouposti neřešily. Jeden den skáčou přes oheň a druhý den si jdou rozbít hubu kvůli ukradené krávě.“

Její hněv však přerušilo zoufalé, mokré plácání na dveře. Když je Dorota s kletbou na rtech otevřela, málem šlápla na hastrmana Volšajna, který vládl místní tůni u řeky Moravy. Volšajn byl obvykle hrdý vodník v zeleném fraku, ale teď vypadal jako zpráskaný pes. Šosy měl suché, z klobouku mu opadalo leknínové listí a z očí mu kapaly slzy, které hned na prahu zasychaly v malé říční perly.

„Doroto, pomoz, nebo se utopím na suchu!“ zanaříkal Volšajn.

„Vodníku, ty jsi idiot, jak se můžeš utopit na suchu?“ štěkla Dorota, ale uhnula z cesty a nechala ho vlézt dovnitř. „A neofrkej mi tu podlahu, zrovna jsem tam dávala čerstvé chvojí!“

„Janek od mlynáře,“ vzlykl Volšajn a sedl si do kouta na nejmokřejší stoličku. „Chce si vzít moji leknínovou dcerku, Malvínku. Našel její zelenou zástěrku, co si sušila na vrbě. A vesničané z Radějova… ti blázni se dozvěděli, že vodníkova dcera chce jít do kostela! Už chystají vidle, pochodně a starý farář si brousí kropáč. Prý ji upálí nebo zaženou zpátky do bahna!“

Dorota protočila panenky a založila si ruce na prsou. „No tak jí tu zástěru seber a zamkni ji do tůně, ne? Co já s tím?“

„Ona ho miluje, Doroto,“ zašeptal vodník a poprvé se jí podíval přímo do očí. „Když jí to zakážu, uschne mi před očima. Jako leknín bez vody.“

Dorotě na vteřinu ztuhly rysy. V hloubi duše, hluboko pod vrstvami cynismu a staletí, ucítila starou, palčivou vzpomínku na jednoho moravského kováře, který zemřel před čtyřmi sty lety a kvůli kterému už nikdy nikoho k tělu nepustila. Věděla, jaké to je, když srdce usychá.

„Zatracení vodní lidi,“ zamumlala a strhla si z hlavy šátek. „Nikdy s vámi nebyl klid. Tak se ukaž, co s tím uděláme. Ale běda ti, jestli mi v chalupě začnou růst řasy!“

Když dorazili k mlynářově louce, svatojánské ohně už plápolaly. Janek, mladý statný chlapec, stál před davem rozlícených vesničanů a vlastním tělem bránil bledou dívku v zelenkavých šatech, jejíž kůže na svitu měsíce jemně světélkovala. Starosta Radějova mával nad hlavou cepem a křičel něco o ďábelském plémě.

„Dost!“ zahřměl lesem hlas, který tam nepatřil.

Z křoví vystoupila Dorota. Kolem hlavy jí tancovaly svatojánské mušky a její zrzavé vlasy v záři ohňů vypadaly, jako by samy hořely. Luskla prsty a všechny pochodně vesničanů v tu ránu zhasly. Zůstal jen divoký, rudý svit hlavního rituálního ohně.

„Vy bando hlupáků!“ zařvala Dorota na vesničany, až se starosta leknutím svalil do trávy. „Místo abyste děkovali Bohu a zemi za úrodu, chcete tu prolévat krev? Malvínka není žádný ďábel. Je to dcera této země, stejně jako vy. Jen pije vodu z hlubšího pramene!“

„Je to vodnice! Přinese na mlýn neštěstí! Sucho nebo povodeň!“ křičel ze zadu starý mlynář.

„Povodeň přinesu já, jestli okamžitě nezavřeš klapačku, mlynáři!“ sekla po něm Dorota pohledem. Pak se otočila k Jankovi a Malvínce. Přistoupila k nim, vzala chlapcovu ruku a dívčinu studenou dlaň a spojila je. Roztrhla nad jejich hlavami stéblo svatojánského kapradí, z něhož se vysypal zářivý, zlatý prach.

„Tímto prohlašuji toto spojenectví za chráněné magií Dúbravy,“ pronesla slavnostně, až se stromy kolem prohnuly ve větru. „Kdo na ně sáhne, tomu uschne ruka a do roka mu krávy přestanou dojit mléko a budou dávat jen žluč! Jasné?!“

Vesničané, vyděšení k smrti Dorotinou mocí a vidinou zkaženého mléka, začali pomalu couvat. Během minuty se louka vyprázdnila. Zůstali jen mladí milenci a z vrby u břehu na ně tiše mával zeleným kapesníkem dojatý Volšajn.

Janek padl před Dorotou na kolena. „Paní Doroto, jak se vám jen odvděčíme?“

Dorota nad ním znechuceně mávla rukou a už se otáčela k odchodu do temnoty lesa. „Hlavně mi nechoďte děkovat. Nesnáším vděčné lidi. A ty, mladý, jí koukej každé ráno nanosit čerstvou vodu ze studny, jinak ti osobně proměním pivo na ocet!“

Když se vracela do své chalupy, svatojánská noc už pomalu končila. Dorota si sedla ke svému kotlíku, spokojeně si ulevila, že má zase klid, a s mírným úsměvem na rtech dodala: „Ale ta svatba… ta bude muset být bez faráře. Ten by z toho chudák dostal psotník.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *