„Zatracená práce,“ ulevila si hlasitě a flákla koštětem o zem. „Sto let se o tenhle les starám, nikdo mi nepomůže, a teď abych tu ryla v hlíně jak divočák. Všichni jsou úplně neschopní!“
Ze stínu pod střechou na ni vyčítavě blikly dvě žluté oči starého jezevce, kterého před týdnem kurýrovala ze střetu s pytláckým okem. Dorota po něm střelila pohledem. „Ty radši mlč, ty nenažranče. Kdybys radši vyhrabal, co ten les tak strašně tíží.“
Věděla přesně, odkud ta slabost pramení. Srdce Dúbravy, prastarý Král dubů – strom tak obrovský, že by ho pět chlapů neobjalo – chřadnul. Jeho listy žloutly odprostřed léta a kůra mu pukala v hlubokých, krvavých ranách, ze kterých ronil temnou smůlu. S ním slábla i magie lesa a s magií lesa odcházela i Dorotina staletá životní síla.
Když Dorota dorazila k dubu, hvozd kolem něj byl hrobově tichý. Ani pták nepípl. Klekla si ke kořenům a zabořila prsty do chladné hlíny. Okamžitě jí tělem projela vlna ledové, žlučovité zášti. Cizí, stará kletba. Někdo tu hluboko pod kořeny zakopal něco strašného. Dorota začala vztekle hrabat, nehty si sedřela do krve, až její prsty narazily na zrezivělou železnou skříňku.
Uvnitř ležela jediná, zčernalá stříbrná mince z dob třicetileté války. Byla obalená nenávistí vojáka, který tehdy v Dúbravě umíral hladem a proklínal zemi, stromy i lidi, kteří ho nenašli.
Dorota se pokusila minci spálit svým čarodějným ohněm, ale plamen jen bezmocně blikl a zhasl. Kletba byla živená staletou lidskou zlobou. K jejímu zlomení nebylo potřeba kouzel, ale čisté lidské víry – něčeho, čeho se Dorotě už po staletí nedostávalo, protože lidi vnímala jen jako bandu otravných, chamtivých tvorů.
S těžkým povzdechem a hlasitým nadáváním se vydala na okraj lesa, k nejbližší vesnici. Nohy vlekla za sebou a proklínala každý krok. „Já stará bláhová, abych se teď doprošovala těch smradlavých dvounožců…“
Na kraji vsi potkala malou Elišku, dceru místního kováře. Holčička seděla na mezi, pletla věneček z kopretin a tiše si zpívala. Když uviděla Dorotu – bledou, špinavou od hlíny a strašidelně zamračenou – nevzala nohy na ramena jako ostatní děcka.
„Paní Doroto? Vy vypadáte… jako by vás přejel povoz,“ řekla Eliška bezelstně.
„Máš prořízlou pusu, holka,“ odsekla Dorota, ale opřela se o strom, protože se jí točil svět. „Poslyš. Král dubů umírá. Potřebuju, abys šla se mnou. Ty… ty vaše dětské hloupé povídačky a čisté srdce. Musíš tomu stromu říct, že na něj svět nezapomněl. Že ho máte rádi, nebo jaké ty vaše lidské slátaniny to vlastně melete.“
Eliška vykulila oči. „Náš dub? Ten, co mi děda vyprávěl, že pamatuje krále Ječmínka?“
„Jo, přesně ten. Tak dělej, nebuď líná, hýbej těma tenkýma nohama,“ popoháněla ji Dorota, ačkoliv sama sotva pletla nohama.
Když se vrátily ke stromu, Dorota položila prokletou minci na odhalený kořen. „Teď ty, malá. Slib mu něco čistého. Překonej tu starou zášť.“
Eliška přistoupila k obřímu kmeni, položila na něj obě své malé, čisté dlaně a zavřela oči. „Milý strome,“ zašeptala potichu, ale pevně. „Můj dědeček říkal, že dokud stojíš, naše vesnice bude žít. Slibuju, že až vyrostu, přivedu sem svoje děti a budeme tě chránit. Máme tě rádi.“
V tu ránu se stříbrná mince na kořeni rozžhavila doběla a s hlasitým puknutím se rozpadla na jemný, šedivý prach, který odvál náhlý závan větru.
Král dubů hluboce, basově zašuměl. Do jeho listí se rázem vrátila sytá, temně zelená barva. Dorota ucítila, jak jí do žil vjel známý, horký proud divoké moravské magie. Narovnala záda, luskla prsty a zraněná kůra stromu se začala před očima zacelovat.
Podívala se na Elišku, která na ni fascinovaně koukala. Dorota si odkašlala, nasadila zpátky svůj obvyklý přísný škleb a poplácala holčičku po rameni – sice trochu moc tvrdě, ale s neskrývanou úlevou.
„No… tak vidíš. Úplně neschopná nejsi. A teď maž domů, než ti matka vypráší kožich, že se touláš po lese. A ten věnec z kopretin tu nechej, dubu sluší víc.“
Když Eliška odběhla, Dorota se opřela o uzdravený kmen, poprvé za dlouhou dobu se pousmála a zamumlala do kůry: „Stejně jsou to otravní tvorové… ale občas se hodí.“
Napsat komentář