Jak mi notebook změnil život: Vánoce

<!– @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } –>

– Copak asi dneska najdu pod stromečkem, vyzvídala Mirča, když jsme ještě dlouho po probuzení polehávali v peřinách a tulili se k sobě.

Zatraceně! Ta otázka zapůsobila jako injekce adrenalinu, srdce se mi rozbušilo, div že neprasklo – dneska je dvacátýho čtvrtýho a já pro ni nemám žádnej dárek! Dokonce moje fantazie do dneška nevyplodila ani zárodek inspirace. Jsem bez peněz a bez nápadu. Po Vánocích budu bez peněz a bez přítelkyně. Všechen tenhle zmatek se mým vědomím prohnal jako bouře. Kdybych se v tu chvíli neodvrátil k oknu, za nímž bylo vidět sněhem pokrytou krajinu, Mirča by jistě zaznamenala zděšený výraz štvané zvěře v mé tváři. Ale ne! Vždyť já zapomněl, já už mám dárek! Docela se mi to vypařilo z hlavy, jedná se totiž o zvláštní dárek, lépe řečeno tento dárek jsem získal tak nezvyklým způsobem, že jsem ho málem zazdil.

Dodal jsem si odvahy, přivinul Mirču k hrudi a výskal její zlaté prstýnkovité vlasy.

– Vypadnou ti oči z důlků, pronesl jsem tajemně.

V Mirčině tváři se vyrýsoval půlměsíček úsměvu. Splnili se její zavržené naděje? Získal její Jaryn nějakým záhadným způsobem vysněný dárek?

Potom jsme až do vánočného kapra o šesté spokojeně a bez zbytečného mluvení vykonali všechny blažené vánoční povinnosti: nejdřív jsme se do sebe zapletli, po postelových něžnostech jsme za melodie vánočních koled (říkáme jim rozverně valedy) každý vyzdobil jednu mísnost bytu, společně jsme ověnčili vánoční stromek čokoládičkama, lesklýma baňkama, ovinuli ho jako naše batolátko do stříbřitých a zlatistých třásní a nakonec jsme na jeho vrcholek posadili letící hvězdu. Byt se ponořil do oparu jemných vánočních barev, nesmírný důraz jsme kladli na sladění nachové a sytě zelené, z této snahy vzešel neobyčejně uklidňující interiér. Nakonec jsme se dali do kulinářské tvůrčí činnosti, vůně se protahovaly kuchyní a rozechvívaly chřípí v nosdrách, Mirča mě co chvíle musela plácnout po ruce, ale já si stejně stačil rychle hodit do úst sousto něčeho křupavého. Naše něžná kooperace dal vzniknout božímu hodu vánočnímu o čtyřech znamenitých chodech; zamilovaná vánoční večeře. Stále jsme byli tiší a jakoby vzájemně rozechvělí.

Nastala chvíle rozbalování dárků.

Zásah! Mirča mi po odhalení obsahu balíčku s jejím jménem skočila kolem krku a dojatě mě objímala. Jsem ten nejbáječnější chlap na světě, kde jsem to sehnal, to jsem neměl, vždyť už ho v Česku ani… jsem její medvídek.

Nejspíš jí nikdy neprozradím, jak jsem onen vysněný dárek získal, nicméně nějak to musím dostat ven, píšu tedy tyto zápisky. Ne snad, že bych si nárokoval nějakého čtenáře, prostě vyprávím svůj příběh a tím ze sebe sejmu tíži tajemství.

Už půl roku před Vánoci, když jsme v šortkách a za neustálého hovoru procházeli brněnskými ulicemi, zakusovali se do hamburgerů a´la Macdonald a těšili se z nadcházejících veder, mě Mirča chytla za ruku a přitáhla k výloze, za níž se ve vší slávě skvěla „tahle maličkost, co bych si tak strašně přála, miláčku“. Mužně jsem pokýval hlavou, jakože ano, jsem tvůj partner a postarám se, abys dostala, co si přeješ.

Ze své chlapské vyvýšenosti jsem příkře shlédl na onu „maličkost“, se kterou jsem v tu chvíli nehodlal naložit nijak jnak, než že ji za pomoci své kreditky odvážně ulovím a o pár měsíců později naservíruju pod vánoční stromek.

Cože?! Moji pýchu rozřízl zbabělý výjek. Mužná ochranitelská jistota byla tatam. Pod řadou číslic na cenovce se moje hrdá zbraň moderního muže čili kreditka smrskla na malinký úprdek.

– Na to nemáme, lásko, snad příští rok, konstatoval jsem se svěšenou hlavou a odtrhoval zkroušenou ženu od výlohy, přičemž první jsem odtáhl ruku, pak se pohnulo rameno a nakonec se od výlohy odlepila i rozesmutnělá tvář mé zlatovlásky.

Léto minulo, stromy střásly listí, vzduchem poletují chladné vločky a scénka s výlohou se během této doby opakovala ještě několikrát. Pomalu ve mně odumřela víra v radostně prožité svátky vánoční. Celého půl roku mě rozedíralo vědomí, že nejsem muž hoden své ženy, žádný muž si nezaslouží ženu, kterou nedokáže udělat šťastnou. Vánoce se tento rok blížily závratnou rychlostí. S nadcházejícím datem dvacátého čtvrtého prosince moje i Mirčina nálada upadávala pod tíží nedosažitelnosti vysněného dárku. Já ztrácel důvěru ve svou mužnost, Mirča svou dětskou radost ze všedních maličkostí. Nicméně později přehodnotila naši sitauaci a zdálo se, že téměř zapomněla na svou „maličkost“, začala se znovu rozpuštěně usmívat, smířila se s chudým Ježíškem a já byl proto šťastný.

Jednoho rána, když jsem přinesl snídani do postele, snědl ji společně s Mirčou a ulehl ke knížce, zahlédl jsem koutkem oka, že Mirča chroupajíc musli, sleduje na internetu jakousi literární soutěž, v níž první cenou není nic jiného, než její vysněný dárek. Nevzdala se své touhy. Opatrně jsem se k ní naklonil, vycítila, že jí hledím přes rameno a podívala se na mě pohledem „mohl bys to aspoň zkusit, vždyť přece píšeš,“ nahlas ale nevyslovila nic.

Ano, studuju literaturu, do šuplíku si píšu povídky a jednou snad… Oplatil jsem jí však pohled výrazem: „víš, lásko, nebudeme si radši dělat zbytečný naděje, akorát budeme víc zklamaní“ a pomyslel jsem si, že stejně nepíšu tak dobře, abych něco vyhrál a v budoucnosti bude zdrojem našich financí spíš její příjem než moje literární úspěchy, já se tak maximálně budu snažit probudit ve středoškolácích alespoň náznak vášně pro jazyk a literaturu. Těmito pohledy beze slov jsme si dali na srozuměnou, že nápad se soutěží se definitvně zamítá.

Když k večeru Mirča zmizela pod dečkou a já ji políbil na dobrou noc, potlačil jsem v sobě skepsi a usedl před prázdnou stránku.

Jako vždycky, když píšu, mnou prošlo vzrušující vrnění, psal jsem sice jen povídku, ale v žilách mi proudilo boží nadšení, ano, boží, poněvadž jen v božích silách je skryta moc stvořit něco z ničeho, psal jsem příběh na bílý papír a nepatrně, naprosto vzdáleně jsem přitom zažíval opojení, jaké jistě zakoušel Bůh, když z prázdnoty ukul svět.

Nad ránem v mých žilách kolovala už jen káva, kruhy pod očima se rozšířily do průměru pomeranče, dopsal jsem.

Když jsem vložil text do soutěže, elektrizující nadšení vyprchalo jako kouř nad cigaretou, sestoupil jsem do reality.

Podíval jsem se na postel, Mirča ještě spala. Lehl jsem si vedle ní a pohladil ji po ramenou. Posmutněl jsem, uvědomil jsem si totiž, jak to bylo naivní uvěřit, že bych onu soutěž mohl vyhrát. Taková bláhovost. Po chvíli jsem pod tíží celonoční práce padl tváří do peřn a usnul.

Zázrak! Neuvěřitelné se stalo skutečností a není to reality show ale můj život. Je týden před Vánoci a v mé emailové schránce bliká nová zpráva. Když jsem ji rozbalil, vytřeštil jsem oči, bylo to, jako by mi psal sám Bůh. V literární soutěži vyhlášené serverem zenax.cz jsem se umístil na prvím místě a stal se tak majitelem nového notebooku. Přesně toho, který si Mirča vysnívala. Málem jsem se neudržel, stáhlo se mi hrdlo a měl jsem dost namále, abych nepopotáhl.

Mirča pod vánočním stromečkem našla vysněný notebook a když mi vzápětí po jeho objevení skočila kolem krku, uvědomil jsem si, že tenhle notebook nezměnil pouze letošní Vánoce, stal se pro mě taky symbolem. Dodělám literaturu, možná se zapíšu do filosofie nebo estetiky, ale budu psát, protlačím se davem tichých autorů a s Mirčou si uděláme život, jaký si vysníváme.