Jak mi notebook změnil život:
Pohádka o kouzelné knížce
Bylo nebylo, není to tak dávno, co v jedné vysoké panelové věži žila mladá rodina Králů. Jejich království, malinké tak akorát, aby se do něj ti tři vešli s pár kusy nábytku, se rozkládalo na východní straně betonového bloku směrem ke Krčskému lesu, přesně v jedenáctém patře. Pan Král, povoláním šéfkuchař, každé ráno vstával s východem slunce a spěchal do práce, kde trávil celý den za sporákem. A chudák paní Králová trávila celé dny sama se svým malým synkem. Role maminky ji sice naplňovala štěstím, ale na druhou stranu si připadala jako zakletá v té betonové věži, kde se sousedé nezdravili, kde výtah každou chvíli stávkoval a nájemníci ve vyšších podlažích zůstávali uvězněni celé dny ve svých bytech. Paní Králová bývala za svých mladých let velká světoběžnice a teď jí najednou scházel rozlet. Jako by ji osud přistřihnul křídla. Mohla se akorát dívat z výšky jedenáctého patra na roje hemžících se mravenců na chodníku pod domem a snít o tom, že se jednoho dne stane zázrak a ona se dočká svého vysvobození. Ale takové snění je ztráta času. Člověk si stále říká, až, až . . . Až děti vyrostou, až jednou budeme mít peníze . . . jenže čas mezitím utíká a nenávratně protéká mezi prsty.
To všechno si paní Králová dobře uvědomovala. Byla to moudrá žena. Nikdy neměla ve zvyku čekat, až jí štěstí samo spadne do klína. Nestěžovala si na ekonomickou krizi. Nenadávala na to, jak je svět zkažený. Pokaždé, když se manžel vrátil domů, hezky se na něj usmívala. Rozmasírovala mu bolavá ramena, nalila čistého vína do skleničky a naservírovala dobré jídlo na talíř. Milovala se s ním s láskou. Teprve když usnul, dlouho zůstávala ležet s očima otevřenýma do tmy a potichoučku si vzdychala. „Ach, jaké by to bylo krásné bydlet v přírodě, probouzet se pohledem na moře a nebo na les. Ach, jaké by to bylo krásné mít přátele a žít obklopeni láskou. Jen kdybychom měli trochu peněz. Ale, ach bože, kde je jenom vzít?“
Kapky deště za oknem bubnovaly na parapet. Světlo pouličních lamp se mdle rozpíjelo v loužích. Mezi škvírami v panelech si pískala meluzína. V dálce rachotily kamióny po dálnici.
Ale co se jednoho dne nestalo? Modlitbám paní Králové se přeci jen dostalo vyslyšení. Když konečně rodina obdržela od státu 13.000 Kč za porodné, pan Král rozhodl, že manželce koupí dárek.
Když se v pátek večer zjevil ve dveřích, na jeho tváří zářil úsměv. „Podívej se, co jsem ti přinesl, miláčku.“ Podal své ženě tenký balíček, převázaný červenou stužkou. „Myslel jsem si, že bys něco takového mohla potřebovat.“
„Co to asi je?“ kroutila hlavou paní Králová a dychtivě popotahovala za uzlík stužky. „Vypadá to jako knížka.“
„Však taky ano,“ mrkl na ni spiklenecky pan Král. „Ale ne ledajaká. Tahle knížka je doopravdicky kouzelná. Můžeš si v ní číst třeba celý život, a stejně se nikdy nedočteš až do konce. Sama ti svítí. Povídá si s tebou. Můžeš se jí zeptat na cokoli. Stačí ji jednou za čas zapnout do zásuvky.“
„No, to jsou mi věci!“ radovala se novopečená maminka. „Budeme ji muset hnedka vyzkoušet.“
Jako holčička, paní Králová strašně ráda četla pohádky a ze všeho neradši se na ně dívala v televizi. Například na seriál o Arabele. Ten si nikdy nenechala ujít. Tolik si přála umět kouzlit. Toužila po magickém prstenu, kterým stačilo otočit na prstu, aby člověku splnit, nač si pomyslel. Nebo taková křišťálová koule! Ale od té doby, co vyrostla, paní Králová se smířila s tím, že pohádky jsou jen pro děti a v životě dospělých žádná kouzla neexistují.
Ale možná přece jen ne tak docela!
Když otevřela svou novou kouzelnou knížku a stiskla malé tlačítko na straně, ozvalo se píp, píp, jako když se vylíhne kuře. Pravá polovina knížky se rozzářila zlatou barvou. „Co si moje paní přeje?“ ptal se kouzelný duch uvnitř notebooku. „Namoutě . . .“ paní Králová zůstala bez dechu. Hlavou jí vířil milión myšlenek. Nedokázala si je zpočátku vůbec srovnat. Ještě že se v tu chvíli ozval malý princ, Král, který zrovna dostal hlad. Zatímco ho maminka kojila, pěkně si promyslela, co a jak si s kouzelným darem počne.
A opravdu. Naučila se s knížkou zacházet jedna radost. S její pomocí navázala kontakty se všemi svými starými známými, po celém světě, a podařilo se jí také poznat i nové přátele. Na Facebooku publikovala fotky rodiny. Emailem rozeslala pozdravy a obdržela gratulace. Podařilo se ji napsat stížnost na firmu, která měla na starosti výtah v jejich paneláku a donutit ji k tomu, aby stroj urychleně opravili. A to zdaleka není všechno.
Paní Králová se naučila nakupovat po internetu. Prostřednictvím Annonce nakoupila krásný nábytek z druhé ruky a udělala z malého bytečku útulnou klícku. Společně s dalšími maminkami po internetu zorganizovala bazárek dětského oblečení. Vyměnila si s nimi navzájem také recepty a o Vánocích se před manželem vytáhla nebývale povedeným pečivem. A když potom na nový rok udeřily zimy, a paní Králová nemohla s malým vycházet ven na procházky, strávila ušetřený čas plodným úsilím a napsala za dva měsíce knížku pohádek pro osamělé maminky s malými dětmi. Jean tak z legrace e-mailem poslala rukopis několika vydavatelům, a jaké bylo její překvapení, když jednoho dne našla ve schránce odpověď.
„Vážená paní Králová,“ psal vydavatel. „S radostí jsem si přečetl Vaši knížku. Bude mi ctí, když mi ji dovolíte vydat.“
„Božínku, ani se mi tomu nechce věřit,“ spráskla ruce paní Králová, když večer vyprávěla manželovi o příležitosti publikovat svou tvorbu. Překvapený manžel také kroutil hlavou, ale bylo vidět, že své ženě úspěch přeje.
A aby také nepřál. Z knížky se stal bestseller a penízky se Královým od té doby začaly jen sypat. Pan Král už nemusel pracovat pro cizí zaměstnavatele a mohl si otevřít svou vlastní restauraci. Společně se svou manželkou a synkem si koupil chalupu v Krkonoších, kterou přestavěl na penzión. Dál vařil s láskou pro své zákazníky, ale ráno si teď raději přispal. Oknem z chalupy bylo vidět smrkový les a na dvorku chovali Královi slepice a králíky. Pořídili si také psa a kočku. A sotva Královic princátko sfouklo dvě svíčky na narozeninovém dortu, začalo se mladé mamince znovu zakulacovat bříško.
„Ach, ty naše zlatá kouzelná knížko,“ každý večer paní Králová pohladila svůj notebook, než šla spát. „Tebe nám doopravdy seslalo samotné nebe. A pak, že se zázraky nedějí!“