<!– @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } –>
Když je vám patnáct let, tak jako mně, není život žádná pohádka. O co tady běží? Tak zaprvé: z nepochopitelných důvodů si vás rodiče neustále pletou s uklízecíma skřítkama, za druhé: ze školy se na vás valí hromady učiva, který je prakticky nepoužitelný (představte si ten výraz prodavače, když u pokladny místo dvacky vysolím pythagorovku). Ale hlavně je tady jedna záležitost, která v mým věku hraje absolutní prim, jak říká náš učitel přírodopisu, když za vzrušené gestikulace vysvětluje důležitost znalosti biologické podstaty pampelišky. Totiž, největší past života je v tom, že se člověk nikdy nevymaní z nutnosti být členem určitýho kolektivu, a často je tenhle kolektiv děsně pitomej – tak jako v mým případě.
Můj vnucenej kolektiv představuje třída a já jednoduše chci ve svým kolektivu něco zmamenat. Hledala jsem způsob, jak toho dosáhnout a vypozorovala jsem, že v podobných kolektivech se vaše postavení zvyšuje úměrně s tím, co vlastníte: abyste neplatili za lidskou trosku, otrhance, no prostě nulu, je třeba mít buď plnou skříň značkovýho oblečení nebo taky nadpřirozený sportovní schopnosti, dál jsou v kurzu rodiče čekající před školou v naleštěným mercedesu, exotickej domácí mazlíček; anebo je taky vhodný mít někoho, kdo je ochotnej se s váma veřejně líbat a hrát si na vztah, přičemž nikdo z nás zatím nemá ani páru, v čem přesně kromě veřejnýho líbání ono chození vlastně spočívá. Naprosto zapovězený jsou potom výborný studíjní výsledky, to je totální propadák, to si rovnou můžete na hlavu nasadit lepenkovou krabici s nápisem NULA. Teda pokud nemáte alespoň jeden z výše jmenovaných „klíčových předmětů“.
Jak jsem na tom já? Já jsem premiantka třídy, bezmála nejchytřejší člověk na území celé školy, reálně nemám žádnej z „klíčových předmětů“a přece užívám postavení o vysoký kvalitě. Proč říkám „reálně“ a jak je možný, že v kolektivu platím za rovnocennýho člena?
Hned to vysvětlím.
Musíte si uvědomit, že mý výborný studíjní úspěchy nevycházej z žádnýho urputnýho biflování se až do noci skrčená u stolku za světla lampičky, následkem čehož vám pod očima vyrostou bakule o velikosti melounů. To teda rozhodně není můj případ. Já jsem totiž byla nějakou vyšší instancí obdarovaná naprůměrným IQ (což, jak vidíte, se projevuje i na preciznosti mýho slohu). A díky téhle vychytávce nejenže mi učení (přestože je ho spousta) zabere pramálo času, v podstatě si všechno pamatuju z hodin a obejde se to bez melounů pod očima, navíc jsem prostřednictvým svýho neobvyklýho nadání získala i hrdé postavení mezi vrstevníky. Ptáte se jak?
Vraťme se k příslovci „reálně“, který jsem zdánlivě zbytečně před chvílí použila.
Dovolte mi malou odbočku: myslím si, že svět neřídí politici, láska, ani peníze, podle mě světem hýbe fantazie. Abych se vrátila k onomu „reálně“: jsem sice chudá jako kostelní mnich a sportovcem roku mě nejspíš taky nezvolí, ale díky své fantazii jsem si jeden z „klíčových předmětů“ vykouzlila – přítele. Nesmírně něžnýho, krásnýho a bohatýho přítele. Přišpendlila jsem na něj jen jednu nepatrnou chybičku: kvůli všem svým aktivitám je časově strašně vytíženej. Ale jinak se šíleně milujem. Samozřejmě.
Takže když mě osvítila myšlenka imaginárního přítele, okamžitě jsem se pustila do její realizace, kterýžto čin by naše suchá učitelka občanky označila za „vskutku amorální a odsouzeníhodné jednání“.
Založila jsem tedy „Kristiánův blog“ (zbožňuju vznešenost toho jména) a na jeho stránky jsem umístila detailně popsanej pestrej životopis tohoto moderního potomka šlechtickýho rodu, vyvěsila jsem tu i nesčetně mnoho společných fotografií, na nichž jsme zachyceni v okamžiku nekonečné blaženosti (zázrak fotomontáže), taktéž jsem na „Kristiánově blogu“ zveřejnila několik šťavnatých ukázek našeho dopisování – holky ze třídy si málem masírovaly bradavky, když jsem jim citovala (hodně hlasitě) Kristiánův dopis o tom, jak se nemůže nabažit jedné indiskrétní činnosti s mým bříškem.
Celej můj plán by ale nebylo možný ukutečnit nebýt základního prostředku realizace: notebooku. Možná se zdá, že by postačil i běžnej domácí počítač, to by ale značně snížilo důvěryhodnost mé lsti, poněvadž bych nemohla tu a tam v hodinách češtiny spontánně vyjeknout: „Hurá! Kristián se vrátil z lyžování z Aspenu.“ a potom se zdvyženou bradou dodat: „Omluvte mě, paní učitelko, tohle je vážně jedna z mála příležitostí, kdy si můžu alespoň po internetu popovídat s přítelem.“
A pak, za uctivého přikyvování celé třídy, se vypařím ze třídy kamsi do zamilovaného oparu.
Dobře si uvědomuju, že tímhle způsobem svoji situaci nemůžu řešit donekonečna, ale zároveň tuším, že i když se v budoucnu v naší partě neobjeví nikdo, kdo by byl ochotný se se mnou veřejně líbat, beztak si ho najdu na noťasu přes net.
A teď vám povím úplně nejdůležitější věc: nic z toho, co jsem vám právě vykládala, není vůbec žádná pravda. Celý jsem si to vymyslela. Myslíte si snad, že bych byla tak hloupá a ohrozila si tímhle všechno, co jsem svou kamufláží získala?