Byl pátek večer a já seděla zasmušele doma a přemýšlela co budu dělat. Již jsem obvolala skoro všechny známé, ale jako na potvoru zrovna dnes nikdo nemá čas na pokec. Potřebuji vyrazit někam mezi lidi, takhle už to dál prostě nejde. Sedím v té malé místnosti a přemýšlím kam bych šla, jenže se mi nikam samotné nechce. Vlastně od doby co jsem se rozvedla ani nikam nechodím, pokud mě nevytáhnou mé kamarádky na pokec. Ráda je vidím, ale po pravdě řečeno, občas mi ty jejich životní příběhy s jejich milými a prachatými amanty už začínají lézt na zuby. Prostě a jednoduše řečeno, nemám chlapa a začínám jim trošku závidět. A samozřejmě se pomalu začínám bát, že už zůstanu na ocet. Jenže kde se já mohu seznámit, když nikam nejdu? Vlastně zjišťuji, že můj život nabral stereotypních obrátek. Ráno vstanu, vyrazím do práce kde sedím celý den zavřená v kanceláři a k večeru se opět vracím domů, občas něco poklidím a čím dál tím častěji se začínám užírat těmi myšlenkami, že už budu asi navždy sama.
V ten květnový pátek ani nedávají nic zajímavého v telce. Co budu dělat? Napadlo mne, že si zahraji na netu slovní fotbal, který čas od času hraji. Přihlásím se a začnu hrát a po chvilce mi hra hlásí :“Vyhráváš kontumačně“. No jo, zase někdo kdo neustojí když vyhrává někdo jiný, pomyslím si. Po třetí obdobné výhře jsem ještě otrávenější než když jsem k notebooku zasedla.
Tak se alespoň podívám na facebook jestli tam neuvidím někoho známého s kým bych mohla pokecat. Přihlásila jsem se a koukám, nikde nikdo. No, on je vlastně pátek, tak na tom není nic divného, všichni známí jsou na večírcích nebo na chalupách s rodinami. Co kdybych našla nějakého starého známého? Začínám hledat v bývalých spolužácích : ……………Karel, Vlasta, Honza, Jiříček, Miluška, Pavel, Petra, Hugáč, ………takových jmen co už jsem zadala a nikdo z nich asi na facebook nechodí nebo jsou přihlášeni pod svým novým příjmením, co já vím. Jak on se vlastně Olin jmenoval? Olin, jo, Olin, má první láska ze školky. Jak já ho milovala. A kde mu může dnes být konec? Byl stejně starý, ale asi o půl hlavy menší a já mu říkala že je můj princ a on mi sliboval, že si mě vezme za ženu. Zbylo mi pár fotek na kterých jsem s Olinem na vánoční besídce. Bydlel o dvě ulice vedle nás, v Brně Na Viniční. Olin Horn. Jo, musím ho najít. Zadala jsem jméno do vyhledávače facebooku a ten mi našel jediného možného „mého“ Olina Horna. Podle fotky se změnil. Z malého hnědovlasého klučiny vyrostl krásný statný muž. Nelenila jsem a napsala: „Ahoj. Jak se vede? Strašně dlouho jsem Tě neviděla, vzpomínáš si na mě? Jsem Tvoje první láska ze školky. “ Kupodivu byl zrovna online a během pár minut odpověděl. „ Ahoj neznámá. Na svoji první lásku ze školky si vzpomínám moc dobře, ale jmenovala se úplně jinak než ty. “. No jistě, vždyť mne zná pod mým rodným příjmením a tady jsem registrovaná již jako vdaná. „………Ale já byla přece Anička Hromádková,……..“ napsala jsem.Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. „Milá Aničko, máš krásné jméno a určitě jsi i nádherná ženská, ale mojí první láskou jsi nebyla, já miloval Petru Pištovou.“ Jakou Petru Pištovou, co to mele? Taková snad s námi do školky ani nechodila nebo si ji nepamatuji. A proč se mě snaží zazdít? Asi z něj vyrostl nějaký náfuka, pomyslela jsem si, nicméně jsem se rozhodla na jeho zprávu reagovat. „ Ty nejsi zvědavý jak dnes, po tolika letech, vypadám?“. Náš rozhovor nebral konce, začali jsme si psát, jenže já začínala být čím dál tím víc přesvědčená, že se vlastně nejedná o „mého“ Olina. Takové neobvyklé jméno, a že by ho mělo víc lidí a zrovna se stejným příjmením? To asi ne, napadalo mne stále dokola, ale po dalších napsaných zprávách mi již bylo jasné, že si píši s úplně cizím člověkem. Pomalu jsem si říkala, že náš „hovor“ ukončím, ale v tu chvíli jsem zřejmě Olina začala čím dál tím víc zajímat.Jak jsem zjistila, dotyčný byl z Pardubic, kde vyrůstal odmala se svými rodiči v rodinném domku a v Brně byl jen párkrát na nákupech. Byl rozvedený, bezdětný a úspěšný podnikatel. Začínal mne čím dál tím víc zajímat. Náš rozhovor nebral konce. Diskutovali jsme až do sobotního rána, do šesti hodin a v šest hodin odpoledne jsme již měli sraz v Brně Na Viniční v jedné hospůdce. Místo setkání jsem vybrala já, jako takovou malou symboliku. Byl přesný a čekal mne s nádhernou kyticí růží. Hned jak jsem ho viděla, objala jsem ho a dala mu velikou pusu na přivítanou. Nevím jak je to možné, ale já prostě cítila, že tenhle člověk má ke mně hodně blízko, a že je to ON, kterého jsem si tak dlouho přála najít. Za měsíc od našeho prvního setkání byla svatba a za rok se nám narodil náš první syn a po dvou letech dcerka. Naše manželství je jak z červené knihovny a já jsem konečně poznala tu pravou lásku a jsem moc šťastná.
A má první láska? Na tu jsem samozřejmě nezapomněla. Hledala jsem kontakt na Olina všude možně, až jsem jednoho dne narazila na internetu na redaktora na jistém serveru, který se podepsal jako Olin Horn. Kontaktovala jsem ho a hned si na mne vzpomněl, byla to má první láska. Dnes se pravidelně setkáváme a z obou Olinů se stali nejlepší přátelé.