„Ale dejte mi pokoj s počítačem, co bych s ním asi dělala, nevíš? Mám svoje pletení a nepotřebuju nějakej počítač…“, bránila jsem se. Syn mi chtěl ukázat co ten přístroj a nějaký internet spolu dokážou. Ne, na to nemám.
Jak to tam děláš? Jak se to hraje? Ještě hodně dalších a podobných otázek mě nenechávalo v klidu a já nakonec sedla před monitor a nechala si ukázat jak to teda chodí na internetu. Dalo to práci, ale nakonec jsem se naučila posílat maily a synátor mi založil i vlastní profil na dalších stránkách. Já už pak sama objevovala jejich zákoutí a ani ve snu mě nenapadlo, že to není veškerý internet, jak jsem si myslela. Soustředila jsem se na komunikaci se známými, se spolužáky, zaměřovala jsem se na různé diskuze a objevovala hry. Do toho se přidaly starosti s foťákem, protože můj oblíbenec (opět) zklamal a já fotím moc ráda. Co teď? Mám snad jít zase do klasiky?? Ježíši, to je drahota!!! Tak já zkusím ten „digitál“, co mám s váma dělat. Můj svět jedniček a nul se začal nenápadně rozšiřovat. Všechno mi docházelo za běhu, hodně jsem si raději nechala poradit, ale pomalinku jsem se naučila i s touhle mašinkou. Ale jak s fotkama? Ono to není tak levné, jak se slibovalo!!!
„Doprčic, já se na to vykašlu! Tos tam určitě zase něco natáhla! To je furt dokola. Zase mi nejde tenhle program, tahle vychytávka! Zase abych to zkontroloval na viry! Víš, co jich tam pokaždý najdu? To je strašný, co tam nataháš i z toho blbýho Seznamu! Mě to potom nefunguje a já tam mám celou firmu a všechny dokumenty! Já ti to zakážu a bude pokoj! Ať ti tvoji spolužáci koupí noťas, když tam musíš bejt!!! Co s tím mám pořád práce!!!“, hřímal manžel pokaždé, když mu nějaký program odepřel poslušnost. Každou chvíli jsem něco způsobila, něco pokazila, ale nikdy jsem ani netušila, co. Vynadáno jsem dostala, ale víc už jsem se nedozvěděla. Sháněla jsem si tedy informace sama.
Když jsem zjistila, že virus není to, co v PC mohl najít, že Seznam rozhodně není šířitelem virů, dokonce ani stránky pod jeho hlavičkou nijak neohrožují systém (a já více z internetu tenkrát neznala), došla mi trpělivost. Chci vlastní počítač!!! Jenže kde ho vzít a nekrást??? Jako žena v domácnosti si na něj neušetřím, na splátky nic nechci… Mluvila jsem o tom docela dlouho, až se „ucho utrhlo“ a já na něj dostala. Od rodičů. Kamarád mi ho pomohl vybrat a já se konečně osamostatnila. Manžel koukal, najednou jsem si jela po svém a to nečekal. Aspoň ale nic nenamítal. Ani nemohl. Však on to neplatil.
Tak jsem se začala učit znovu. Takový netbook, to je úplně jiná muzika, než nabušené PC. Ale učila jsem se ráda. Konečně mám vlastní stroj s vlastním systémem, moje vlastní programy ještě nikdy nezačaly zlobit a systém jede bez jediné opravy. Mám kam ukládat fotografie. Poznala jsem, co je to opravdová mobilita a můj nový kamarád mi slouží na cestách i jako televize. Prostě úžasná pohoda a svoboda. Hlavně mi nikdo nenadává!!! Paradoxně manžel v PC pořád něco opravuje a upravuje dál i bez mého přičinění. Odnáší to za mě chudák syn, protože jinou možnost zatím nemá.
Tohle by mohl být docela logický závěr mého příběhu. Jsem spokojená, nemám nervy co kde pokazím a za co dostanu zase vynadáno… Prostě happy end jako ze žurnálu.
Ale je tu ještě něco.
Od dětství mám hrůzu z doktorů.
Jednou jsem se musela podrobit vážné operaci. Měla jsem s sebou jen mobil a byla jsem za něj strašně vděčná. Spojení přes esemky, podpora od známých a přátel mi hodně pomohly. Ale můj strach a nervy byly strašně silné. Byla jsem za zprávy moc ráda, i za hovory, ale před operací mi nedodaly klid ani zprávy, ani sedativa. Nic. Třásla jsem se jako osika a dokud nebylo po všem, nejraději bych snad nežila. Měla jsem opravdu panickou hrůzu z toho, že něco nevyjde, že tam třeba i zůstanu…
Nedávno jsem se vrátila z další operace. Strach byl pořád stejný, i když operace byla jiná. Nemohla jsem na to myslet dopředu, protože bych se snad ani do nemocnice nevydala. Podvědomě jsem si přibalila notebook, i když jsem si nebyla jistá, jestli ho tam vůbec budu smět mít. Pro mou slabost jsem byla na příjmu den před operací, abych si na prostředí zvykla a zklidnila se. Nervy mi hrály čardáš a moje mysl se jen těžko dávala dohromady… než jsem zapnula svého malého přítele! Zabořila jsem se do her, do psaní vzkazů, do odpovědí na emaily, zapojila jsem ICQ, Skype a všechno, na co jsem si vzpoměla. To všechno, spolu s neutuchající podporou mých stále píšících a volajících přátel, mě zaměstnalo do té míry, že jsem dokázala překonat hrůzu a děsy z toho, co mne čeká další den. Nakonec jsem se operace dočkala. Ten odjezd na sál si budu pamatovat hodně dlouho, ale už při probuzení jsem myslela na to, jestli nemám něco od přátel a jaké DVD si třeba pustím tentokrát. I když jsem byla bolavá, byla jsem šťastná, že jsem si notebook vzala s sebou…
…ušetřil mi nepochopení mých reakcí a strachu a možná mě uchránil před doporučením k psychiatrovi.
Tak mi tedy notebook změnil můj život!