Jak mi notebook změnil život

Psalo se datum 26.12.2008, venku sněžilo a světlo lamp, jež si našlo cestu mezi padajícími vločkami, se odráželo v těch maličkých krystalcích v rytmu jemně vášnivého waltzu. Seděla doma, pohled nepřítomně upřený před sebe, na monitor počítače, kde se na ní usmívala její vlastní tvář … a i ta jeho. Dnes se ale ona neusmívala. Ta fotka, ocejchovaná datem jen den starým … tak dávná minulost. Seznámili se přes internet, chvíli si psali a pak se sešli. Nádherný večer, ještě krásnější noc … to vše za tónů nesmrtelných a věčných BeeGees. Zpod hradby řas se osvobodila slza, v další vteřině následovala další a další … a další. Zavřela oči, ale ani tak se nezbavila zarytého obrazu, snad ani nechtěla. Popaměti natáhla ruku a do dlaně se jí skutálel maličký růžový prášek. Jeden lok vody a pak několik krásných hodin v absolutní nevědomosti. Všechno jí bylo jedno, jen se tupě usmívala a čekala, než se ten blahodárný chvilkový klid zase vytratí, kdy si zase vezme další růžový prášek. Pokoj tonul ve tmě a ona stále sledovala monitor, který za tu dobu už dávno ztmavl. Usnula.

Po pár dnech mi kamarádka napsala, že si půjčila od sousedky notebook a prý mám hádat, co se stalo nového. Promnula jsem si unavené oči, které už dávno zapomněli plakat pro nepovedenou lásku a pro lháře a podvodníčka. Dokonce ani prášky už nebyly třeba. Odpověď na záludnou otázku jsem se dozvěděla dřív, než jsem stačila položit prsty na klávesnici. S úsměvem jsem četla řádky o novém příteli, kterého kamarádka poznala přes internet a který má za pár dní přijet. Prý půjdeme na kafe. Souhlasila jsem a těšila se, že se aspoň trochu pobavím.

Nastal den D a mě se na kafe nijak zvlášť nechtělo. Ale slib je slib a já sliby plním. Klučina to byl vcelku příjemný, byla s ním sranda a já se jen tak z legrace zeptala „Nemáš svobodného kamaráda? Dám království za chlapa.“ . Neměl. Za měsíc mě v půl třetí ráno vzbudila sms s jednoduchým textem „Mám pro tebe chlapa.“ zděšení mě naštěstí neprobralo natolik, abych si nevychutnala zbytek noci.

A tak to začalo. Pár sms, pak nekonečné hodiny volání a nakonec osobní setkání. Lekli jsme se oba. Bože, co to je? Nakonec neodjel, ačkoli chtěl a rozhodl se trošku si se mnou popovídat. Už po pár hodinách bylo oběma jasné, že naše povídání ještě hodně dlouho neskončí. Povídáme si dodnes – doma, v autě, na výletech … a já vím, že už si nikdy nechci po večerech v posteli ani nikde jinde povídat s nikým jiným. Dodnes děkuju kamarádce, že si půjčila noťas a našla si díky tomu přítele, a vlastně děkuju i za to, že ten můj kompík mi zpočátku moc radosti nepřinesl. Naučila jsem se ale nevzdávat se a věřit, že jednou bude líp. A letošní Vánoce … nejkrásnější dárek už jsem dostala, takže letos slzy možná budou, ale jen ty štěstí.

Jsme spolu všichni … já, Pavlík a oba naše notebooky. A jestli to vyjde, tak brzy bude v našich počítačových složkách jedna nová s názvem „Naše první miminko“.