Život bez kouření: Co když kouření prostě chutná?

Poprvé si zapálila s partou kamarádů na stodolou místního JZD před padesáti lety. „Bylo mi pěkně zle a navíc jsem dostala nařezáno, protože to maminka samozřejmě poznala,“ říká paní Růžena, třiašedesátiletá důchodkyně z Liberecka. „Samozřejmě jsem si v tu chvíli slíbila, že kouřit nikdy nebudu… Vydrželo mi to do šestnácti, kdy už jsem opravdu „poctivě“ začala,“ dodává.

Za svůj život se snažila s kouřením „seknout“ mnohokrát. „Manžel je také kuřák, takže jsme se podporovali v kouření i odvykání. A vydrželi jsme bez cigarety i několik let, ale vždycky to skončilo tím, že jsem zkusila jednu a už se vezla… Cigarety mi prostě chutnají a na to moje silná vůle nestačí.“

I když vůli musí mít obrovskou. Podvakrát, když nekouřila několik let, s tím přestala z hodiny na hodinu. „Jasně, že jsem měla chuť, obrovskou. Nikdo přede mnou nesměl kouřit, jinak bych nevydržela,“ směje se, dnes už opět s cigaretou v ruce. Tahle je ale elektronická. Jak Růžena přiznává, je to jediný způsob, který ji přijde jako snesitelný, i když „prokouří“ stejně, jako kdyby si kupovala opravdové cigarety.

O spolupráci s odborníky a lékaři nikdy neuvažovala. „Připadalo by mi hloupé chodit k doktorovi se svojí slabostí a závislostí. Kdyby bylo potřeba, tak zase přestanu sama.“ Přitom právě paní Růžena by byla vhodným kandidátem na to, navštívit protikuřáckou ambulanci a poradnu pro ty, kteří mají silně rozvinutou závislost na tabáku.

Test závislosti na nikotinu