Malá radost

Nečekala nikdy dlouho, pochopila, že malá Radost bude žít sama, bude hledat cesty soucitu v tomhle nádherném světě – bolestí a zlomených srdcí. Očima nacházela bohatství, svými hnědými tančícími panenkami dovedla rozkvést nejednu zahradu lidské duše.

Voněla únavou, na nožkách jí praskala kůže, země k ní nebyla příliš laskavá. Ostré hrany dlažebních kostek se mnohdy zbarvovala její čistou krví. Spokojeně usychaly pod náporem slunečních paprsků. Do ruda zbarvené se vydávaly za lidská srdce.

Slzy malé Radosti o něco prosily, možná o pár vět a možná jenom o krátký den. Bůh tě miluje Radosti, nepřestaň držet svou víru za ruku. Já jsem jeho syn, chlácholil ji, ten slavný ukřižovaný trpitel. Znáte ho, visí na mnoha zdech a tisíce let už umírá.

Jednou se tvoje duše rozsvítí, zatím zůstaň na svých kolenou, prosím Radosti zůstaň ještě chvíli sama ve vlastním srdci. Malá Radost mu věnovala jeden pozemský tanec. Důvěřivě se poklonila. Mám v sobě kryt a vrakoviště, našla jsem popálená srdce, schovala jsem je do sebe, i svou zranitelnost.

Tak čistá. Měla jenom pět let života, nikdo nezmění počasí, nikdo nevrátí čas a malou holčičku nezastavíš…

Aspoň do trávy rozložili dětské kostky ze stavebnic, aby si Radost nemusela hrát v kyslých kalužích, chytat za kontíky a plakat své oči ven. Opatrně a vděčně skákala a na šatech ji s ránem vykvetla překrásná květinová zahrada.

Rychle ztrácela svou mladou sílu, zmateně hledala kam upnout oči a třeba se i vyplakat. Slzy lemovaly každý její krok. Radost provoněla spoustu měst…

Život je o tom uvěřit. Třeba tomu, že srdce může sedět na zemi a nastydnout…

Pláč je učitel, uhašená smrtící žízeň, odehnaná lež od ohrady, kde se pasou mladé duše.

Radosti holčičko, máš studny v očích, umíš se znovu narodit a bosá utíkat před zimou, i když se nakonec stejně sněhem přikryješ.

Ten syn na kříži, se k v tobě Radosti chce usídlit. Až půjdeš tancovat, pořád tak blízko nás, až si očistíš kolena od hlíny, přestaneme se trápit.

Malá Radost má někdy i tisíc let, je úplně všude, ve všech ulicích. Poslouchá a hledá svoje jméno. Na šatech ji kvetou naše naděje, a naše sepjaté ruce jsou Radosti děti.

Radosti se studenýma rukama…

Jestli chceš, tak poslouchej jenom slova. Budeme její rodiče, chytneme Radost za její droboučké ruce, učešeme a spočítáme žebra…

Pomilujeme tmu s holčičkou Radosti uvnitř našich smutků!