Vadila mi. Možná hysterka. Určitě extrovertka. V malém salonku slavila, ve skupince dam neurčitého věku a pánů – převážně maloměšťáckých seladonů, svoje narozeniny.
Místnost byla nevkusně nazdobena spoustou nafukovacích balonků, kterým vévodil trapný nápis: “ Směle vpřed do dalších let.“
Když se odpoledne snoubilo s večerem, přinesli jí naparáděný sladce růžový narozeninový dort. Sebejistě, zkušeně sfoukla svíčky. Jak by ne, už počtyřicáté.
Došlo na rozbalování dárků, které dosud odpočívaly na stolku v rohu salonu. Klasika – pečlivé rozbalení, hraný či spontánní úžas, povinné díky a ještě jednou – díky.
S posledním úhledným balíčkem poodešla od rozjařené společnosti. Přiblížila se víc ke mně. Vybalila dřevěnou krabičku, která obsahovala stříbrný vánoční zvonek, na kterém byl patrný zub času, několik černobílých fotek a plátěný pytlík, plný duhových kuliček.
S láskou táta.
V jejích očích, lesklých od slz, se zvonek vánočně zatřpytil.
Pochopila, že malé věci dokážou velké radosti.
Díky šampaňskému a bílému vínu vstoupila do druhé poloviny života krokem nejistým.
„Madam! Madam!“
Prosím?
„Hezké narozeniny!“
Jedna odpověď na „Hezké narozeniny, madam…“
Kamarádka říkala že si na zimní zahradě https://karasek.cz/produkty/zimni-zahrady/ čas od času dokonce i kupují maso a dělají si tam jídlo. To snad ani není pravda abychom na jaře byli zvyklí grilovat maso na té naší zimní odkryté terase, to je fakt boží!