Měsíc utekl tak rychle jako Krejčíř, smráká se nám jako Paulisovi u Stalingradu, podzimně nekomfortní počasí nám rýhuje v ošlehaných strnišťatech další zářezy věků a Spartička je samá remíza. Skutečně dost věcí útočí na naší integritu mysli a v takovéto chvíli člověk jen mluví ke své žiletce či flašce a dumá co dál. Nemá smysl plakat, v nesvaté hodině musí vyjet zlý svatý bastard a opět prohnat starou bandu. Správně, tím bastardem jsem já. Předem bych chtěl tuto větu věnovat Paulinhovi a sdělit mu, že náš projekt může být oživen. To bych sice měl twitterovat a fejkbůkovat, ale jelikož nemám ani jeden z těchto hnisavých globalizačních sociopatických intergalaktických vředů, odpustťě mi osobní linku mezi řádky.
V dnešním článku, ale mnohem přesněji další Obšťastníkové podbízející se pornografii, si probereme diskriminaci žen (ta tu bohužel je) a feministky (ty bohužel a bohuželeji a nejbohuželeji taky), to vše okořeníme zážitky z mého nevšedního života knihy, odříkání a tvrdé stachanovské práce.
Předem varuji tu sortu „lidí“ (eufemismus pro divou, krvelačnou a animální zvěř) odtud, že v článku na 99% bude na místní poměry prakticky minimum obrázků, videí, písniček, smajlíků a špatného skloňování.
Tak či tak, na začátek bych zřejmě měl definovat pojem feminismus za použití moderního jazykového projevu.
A jelikož jsem hravý, avantgardní následovník Komenského, odhodím bič a … pojmeme to jako rozhovor na icq/qip/miranda/MSN/meebo/atd.
Máme zde dva jedince, odvážného komunikanta a komunikátora, pracovně je zkratkovitě označíme jako M a N.
<M>: @chH()jky B()RCZe, neWishp@kcH c() JE wL@sthnĚ ten feminismush a gde ByCH ho w()e Kch()uPIL deSETH dekh@?
<N>: http://cs.wikipedia.org/wiki/Feminismus
<M>: :-* mCH()c tĚ l()WíSKUJU w()e
<N>: lol
ThaKCHtH(), ééé, omlouvám se, cyrilice se dokáže zažrat pod kůži jako savo, takto jednoduše a ultramoderně jsme si tedy definovali feminismus a já si tedy závěrem dovolím pouze lehce vytáhnout prastaré moudro: „socialistické, protirodinné politické hnutí, které vede ženy k tomu, aby opustily své muže, zabily své děti, věnovaly se čarodějnictví, zničily kapitalismus a staly se lesbami„. Tak a teď vážně.
Historie lidského pokolení jde ruku v ruce s útlakem, perzekvováním a przněním. Lidskou podstatou je krom reprodukce také touha po absolutní kontrole, která se nutně musí projevovat i v mezilidských vztazích. Jak to tak bývá, na začátku je vše ryzí, láska vítětí nad zlem a rozum nad blbostí. Nepřekvapí nás tedy, že se v pravěku naši prapraotcové stali pouhými poddanými blažených praprarodiček. Ano, ačkoliv v pravěku nebylo KFC, internet ani daňové přiznání, nemůžeme jim upírat některé zásluhy. Krom ohně a kola dali také možnost ženám vládnout. Prvotní pospolná matriarchátní společnost se ukázala, jako dobrý nápad. Ženy byly modlami, živoucí avatárky života a krom třenic o mamuty, oheň a další propriety pravěkého života se jim jistě vegetovalo pokojně.
Naneštěstí či naštěstí se to našim předkům zdálo natolik ponižující, že si pak několik stovek let (samozřejmě nejde nic brát paušálně a výjimky potvrzovaly pravidlo) kompenzovali. Všichni víme do jakých rovin byl vztah otec/manžel – dcera/manželka postaven, nicméně nás možná překvapí, že se těmto aspektům začalo smrákat až ve 20. století, kdy si militantní skupina žen získala pozornost veřejnosti a postavila se schématům sociálního života. Tyto ženy se nazývají sufražetky a jejich cílem bylo: začlenění žen do veřejného života (ne samá plotna), rovnoprávnost s muži (volby,..), možnost vzdělání, atd. Tyto věci musí brát civilizovaný člověk jako základ a když sufražetky neváhaly sáhnout na své životy, aby na tyto nedostatky upozornily, nezbývalo majoritě v kalhotech nic jiného, než povolit.
Přesuňme se o století kupředu a rozhlédněme se, ženy provádějí stejné úkony jako muži, nicméně nejsou spokojeny. Ačkoliv jsem k feminismu spíše skeptický, zde musím souhlasit. Žen ve vysokých fcích je pořád jako šafránu ( je zde ale problém s jejich diskriminací čí erudicí?) a je statisticky dokázáno, že ženy mají v některých funkcích méně peněz za stejnou práci. K tomu si přičteme nechuť některých lidí zaměstnan ženu (co když se někde spustí a já jí musim 3 roky držet místo) a pořád stále zakořeněnou lajnu postel- kuchyně. Nemusím být estrogenem a progesteronem opojená žena, abych tyhle věci označil za divné, diskriminační a bůhvíco ještě. O tom žádná.
V tom se asi shodneme. Nicméně už nemám takové pochopení pro sortu „moderních žen„, která si kompenzuje staletí nátlaku a nesvobody svých matek na současné generaci mužů.
Nemohu si pomoc, ale vždy když vidím hrdou bojovnici s hořícím lůnem na štítu, mám vnitřní rozpor. Na jednu stranu musím souhlasit s některými fakty, na druhou stranu mi ale na mysli pořád plave jedna otázka. Jsi jen neukojená zhrzená žena, nebo to co říkáš není bludem mučené duše a myslíš to opravdu vážně? Vždy, když vidím v televizi pí Sommerovou či Esterku (která když už nic jiného je vtipná), často jdu dobrovolně mýt nadobí okna, schody, auto.
Nepovažuju tento směr za špatný, právě naopak, každá perzekvovaná skupina by měla mít zastání, ale zkrátka mi nepřijde rétorika ani čelní představitelky tohoto sdružení jako to pravé ořechové.
Jak na to ale reagují samy ženy? Debatoval jsem o tomdle současným fenoménu s přítelkyní, mámou, babičkou, tetou, kamarádkama i ženami z okolí. Překvapivě jsem zjistil, že feministky nemají jejich ovace ani plnou podporu (malý reprezentativní vzorek, bo prauda praudoucí?). Shodly se, že situace není normální, na druhou stranu ani militantní feministky jim příliš nevoní a jejich chování často považují za neadekvátní. Pomiňme fakt, že si muž vybírá partnerku podle matky a podívejme se globálně. Jsou feministky bojovnicemi na přední výspě, zatímco jejich zbytek armády s nimi tak docela netáhne za jeden provaz? Mé okolí mluví jasně.
No, ale abych jen a pouze neobecně nenadhazoval, popíšu vám mou příhodu s feministkama.
Já se s nima totiž setkávám každý týden.
Tím nemyslím, že bych potkával průvody, alegorické vozy či byl bit… no ikdyž. Velice neopatrně jsem si totiž volil semináře na tento semestr. Jeden z nich se mi obzvláště líbil a po přečtení sylabusu jsem neváhal a upsal svou bídnou duši. První hodinu jsem omarodil a když jsem příští týden nalezl kýženou učebnu, očekával jsem normální třídní složení. Tak trošku nepatřičně jsem si začal připadat ihned po příchodu, kdy mě probodlo dvacet pět párů očí. Ženských očí. Sednul jsem si na kraj a říkal si, co se to jako děje a jestli tady budu mezi samejma ženskejma. Nebyl jsem, minutu poté přišel další (bohužel jediný) muž. Nikterak jsem ho neprohlížel a počítal s tím, že ho okouzlí moje noviny Sport. Leč on pokynul pokračoval dále a přisedl si ke srocení ženštin. Když jsem o 80 minut později odcházel, krom nových znalostí mě tížilo pár věcí. První byla, jestli se stále nosej zvonáče a do nich růžový pásky. Druhá byla, jestli to je heterosexuál. A třetí bylo zjištění, že se nacházim na semináři primárně pro gendristy a osazenstvo jsou drtivě feministické magistry, které na mně pohlížejí, jako na nějakou fosílii.
Další týden se mi tam vůbec nechtělo a už vůbec jsem nechtěl ty pohledy á la „mamíí, proč má ten slon tak srandovní chobot„? Usadil jsem se na svém místě a opět četl noviny, když tu jsem byl zčistajasna obsazen slovanskými děvami. Tak trošku jsem čekal výslech, tak trošku mučení. Moje skepticita ale nebyla naplněna, holky, ačkoliv o pár let starší, se ukázaly jako budoucí antropoložky. Sláva, sice to jsou také velice svérázné bytosti, nicméně mě nepovažovaly narozdíl od feministek (byť nonverbálně, za slovo jim nestojim) za mouchu v talíři supr polívky za 800 kč. Zjistil jsem, že děvčata mají bakaláře na stejný fakultě jako já, takže mě studijně adoptovaly a dávaly rady, který se ukazujou jako velice platný (bez ironie). A pak to začalo.
První letmý políček byl papír, kterej sem od nich dostal, mám ho doteď schovanej, protože mi to nikdo nevěří. Na hlavičce stálo Menstruace a tvé tělo. Po šokovaně zdvyžené pravici jsem byl seznámen s tím, že já nemusim odpovídat a mám se soustředit na stavbu dotazníku z hlediska antropoligických kodexů. Děvčata pak hojně diskutovala a já jsem i tehdy odešel mírně nestandartně naložen. Proč se se mnou nechtějí bavit?
O sedm dní později se na semináři strhla hádka a já jsem se poprvé bavil. Nutno podotknout, že ne naposled. Padla otázka, jak udělat dotazník pro rodiny, kde by se zjistila míra spolupráce manžela a manželky v péči o děti a domácnost. Feministické křídlo nejprve razantně utnulo mou snahu o to, aby se otázky a odpovědi pokládaly i tak, že by muž nemusel být nutně darmošlap, budižkničemu a koule u kotníku ženy. Prej o tom vim prd. A pak nastala mela. Antropoložky začaly (byť v početní nevýhodě) verbálně útočit na feministky, že jsou divný a přesně todle dělá z ideje feminismu „spolek krav“ (doslovná citace). A pak jsem viděl, co je horšího než rozzuřená žena. Dav rozzuřených žen. Ačkoliv byla kráva tím nejvulgárnějším výrazem, použitým jen jednou, ocitl jsem se v nelítostném boji na život a na smrt. U verbálního Verdunu. A také jsem se od holek naučil pár fíglů. Tím prvním je, že se na každou soupeřovu argumentaci mám najednou začít hlasitě smát a mezi jednotlivými ha ha říkat prober se. Druhým zase to, že Slováky zásadně nazývám Maďary a třetí je to, že když se hádaj dvě ženský, muž musí držet kušnu. Jinak bude usazen.
Od té doby se na seminář vždy těším, nejenomže poznám feministický dorost, ale také vidím ty neohrožené amazonky bojovat proti vnitřnímu nepříteli, ženám samotným. A to je lepší než pivo po vepřu knedlu zelu.
No a ti které nečtou, nechť mlčí na věky věků.
Publikováno na GP