Od malička jsem byla hodně silná. Nikdo, kdo to nezažil, si nedokáže představit co to znamená. Být stále outsider. Nedokázat zaběhnout čas, nestačit ostatním dětem, nepřeskočit kozu. Být stále terčem posměchu a ponížení. Nic nepomáhalo, že jsem měla nejlepší prospěch. Jakoby několik kil navíd také znamenalo, že jsem retardovaná. Přitom titíž spolužáci, kteří se mi před minutou posmívali, za mou přišli, abych jim nechala opsat úkol.
Já byla ve škole dobrá, moc dobrá. Při písemkách jsem vypracovávala obě varianty, když se psal test, kdy jsou rozděleni žáci na řady A a B, aby neopisovali. Vypracovala jsem vždy obě varianty a rozeslala pak taháky po třídě.
Když jsme se hlásili na gymnáziuzm, přišla za mnou spolužačka. Hvězda třídy. Dělala nějaký tanečky a a byla moc hezká, ale v hlavě neměla vůbec nic. Jely jsme tenkrát spolu na příjmačky a ona si sedla vedle mě v autobusu, i když to před tím nikdy neudělala. No a na gymplu si sedla za mě a pak mě píchala perem do zad, abych jí nechala příjímací práci opsat. Jak matiku tak češtinu. Udělala jsem to. Díky mě se na gympl dostala. Od té doby si mě už zase nevšimla a prolézala celou školy se čtyřkama.
Na vejšce jsem si myslela, že to bude lepší. Nebylo. Bylo to jen krutější. Víte, ja se celou dobu snažila hubnout. Od útlého dětství jsem držela nějaké diety. Vždy se mi podařilo zhubnout pár kil, někdy i docela dost. Třeba právě v prváku na vejšce. To jsem snad poprvé neměla špeky viditelné i v zimní bundě. Jenže, nikdy to nevydrželo. Až daleko později jsem se na obezitologii dozvěděla, že za mou příšernou tloušťku mohou právě diety.
Jak jsem se snažila pořád zběsile zhubnout, tak jsem svůj organismu vytrénovala pro život v těžkých životních podmínkách – například v Somálsku v dobách nejtěžšího hladomoru. Prostě moje tělo jede soustavně na nouzový režim a cokoliv sním tak uloží. Na rozdíl od většiny populace, které tělo funguje dobře a mohou se klidně naobědvat, tak já to udělat nemůžu.
Vím, že majoritní společnost o tom vůbec neuvažuje a jsou chudáci zblblí fyzikálními zákony o příjmu a výdeji. Jenže jsou to právě ti šťastlivci, jimž veškeré trávicí a spalovací procesy fungují. Mně už ne. Já vím, můžu si za to sama, neměla jsem nikdy hazardovat se svým tělem, ale přesto – moje tělo mi nefunguje tak jak jiným. Sním podstatně míň než většina z vás, přesto nezhubnu, ale je dokonce množné, že i přiberu. Abych šla s váhou dolů, musím se vybičovat téměř ke sportovním výkonům, několikahodinové každodenní dřině v tělocvičně a to pokud možno v rámci dvoufázového tréninku, jako bych byla špičkový sportovec připravující se na olympiádu.
A víte co? Výsledek bude stejně nakonec ten, že nikdy nebudu úplně nádherně štíhlá podle dnešního trendu, zato se stanu obětí kdejakého joudy, který chce na obézních lidech vydělat a začne nabízet zázračné léky, mastičky, čaje, programy, cviky, tance, akupunkturu, akupresuru, drezuru a já nevím co ještě. Normální běžný člověk, který se týrá roky a výsledky jsou pořád mizerné, prostě pravidelně propadá depresím a frustracím a říká si, jestli to vůbec má cenu. A proč se trápit. Nu a jde a nají se. Nedokážete si představit ten obrovský pocit viny, který vás zaplaví, když sníte úplně normální oběd. Jak litujete a jak je vám ze sebe špatně. Nu a je vám ještě hůř a hůř a nakonec jdete opět do té tělocvičny a potíte krev.
Není divu, že jsem sáhla po nabídce mé kamarádky. Někde zjistila, že se dělají už i u nás bandáže žaludku prakticky na počkání a hradí to pojištovna. Dostala jsem se na diskuzní fórum holek, které o bandáž stály, nebo ji už absolvovaly. Holky si mezi sebou ukazovaly fotky američanek, které podstoupily bandáž a jak úžasně zhubly mnoho desítek kilogramů.
Všechny jásaly a bandáž se stala jejich spasitelem. Představovaly si, jak to těm hubeným natřou až budou i ony štíhlé. Jak to bude úžasné, jak jim budou ležet chlapi u nohou. Všechny za sebou měly šílené hubnoucí pokusy s dietami, léky, cvičením a týráním se. A všechny neuspěly. Mnohé se propracovaly do rozměrů sloního mláděte. Byly všechny utrápené a všechny nešťastné.
Proto vize bandáže byla tak skvělá, tak lákavá, tak …. Proto jsem do toho vlítla i já. Před operací jsem šla na známou pražskou kliniku na dva týdny na jakési předoperační hubnutí. Po něm jsem měla jít na operaci na jinou, soukromou pražskou kliniku, která se na tyto operace specializovala.
Na tom předoperačním hubnutí mě varovala moje ošetřující lékařka, že jsme všechny obětí reklamy a komerce. Bandáž žaludku je sice chirurgickou léčbou monstrózní obezity. ale není samospasitelná. Prý až polovina lidí, kteří tuto operaci podstoupí se v průběhu několika let vrací na svou původní váhu a výš. Protože se u nás vlastně bandáže dělají špatně.
Mělo by se prý postupovat tak, že bychom nejdřív měly svými vlastními schopnostmi zhubnout a až dosáhneme váhy, kdy už bude pro nás obtížné hubnout dál a kdy právě dochází k onomu selhání a vrácení se na původní váhu + 10%, tak tehdy by se měl žaludek zabandážovat. Právě abychom neměly pocit hladu a nezačaly znovu jíst normálně. Pak prý dojde ještě k dalšímu úbytku a je velká pravděpodobnost, že ubýtek váhy bude dlouhodobý, možná i trvalý.
Jenže specializované kliniky se na tom snaží vydělávat stejně jako na zvětšování prsou třeba a vytvářejí mylný dojem, že je možné trvale zhubnout už rovnou onou operací. Je pravda, že po operaci k úbytku na váze skutečně dojde, ale po roce se hubnutí zastaví, pacient ještě ani zdaleka není na váze kterou si představoval a už není další cesty. Už není jak pomoct. Za ten rok si ovšem už onu bandáž uvolnil a zmenšený žaludek roztáhl natolik, že začne jíst víc. Nu a začne přibírat. Zpočátku drobně, ale poté stále víc a víc.
Pak nastoupí o to silnější deprese: „Ani ta nejúčinnější forma hubnutí u mně nefunguje“. A začne jíst úplně normálně. A dostane se tam kde původně byl. Jen v o to větší depresi a zoufalství.
Jenže znáte to, topící se stébla chytá a já i když jsem byla hodně zviklaná, jsem onu operaci podstoupila. Horory byly už v nemocnici. Kdy v čekárně při přijetí povídala jedna velmi zubožena stařenka že ona je po operaci. Ne, nebyla to stařenka, byla to paní, co jí bylo sotva 30 let. Měla prý při operaci komplikace, nějakou výduť na jícnu. Prý si toho nevšimli a ta výduť potom praskla. Téměř prý zemřela. Zašili jí to, ale má na jícnu natolik zúžené místo, že nemůže prakticky vůbec přijímat potravu.
Na oddělní mě pak čekalo velké překvapení. Chirugická bandáž žaludku má být jen pro velmi obézní lidi, ale já třeba byla na pokoji s dvěma ženami, které měly sem tam nějaký faldík snad po dítěti, ale že by se daly označit za obézní? I jako laik jsem viděla, že mají sotva nadváhu.
Ptala jsem se jich na to a ony mi shodně řekly, že prostě pana doktora poprosily a on jim řekl: „Nějak to uděláme“ no a nějak to udělali a paninky šly na operaci. Myslela jsem, že když to není lékařsky indikováno, tak že si aspoň část platí, ale nikoliv, všechno šlo na pojišťovnu.
V noci jsem pozorovala osvětlenou Prahu a uvažovala nad tím, že jsem se vážně stala obětí komerce. Je velká pravděpodobnost, že operace bude účinná jen nějakou dobu. Jen chvíli. Pak se dostanu do stejných problému jako kdykoliv před tím. Navíc se ohrožuji. Přece jen je to operace se všemi riziky.
Ráno jsem měla chuť odejít, ale nakonec jsem se nechala odvést na sál, jako prasátko na porážku. Nebudu zdržovat. Průběh byl přesně takový, jak říkala ona lékařka, která mě varovala. Po úžasném počátečním hubnutí se dostavila stagnace. Ještě ani zdaleka nejsem alespoň v pásmu nadváhy, zato se mi už dostavil pocit hladu a mám hlad skoro pořád. Už dávno nehubnu, ale mívám úporné bolesti. Často nesmyslně zvrátím i úplně kašovitou stravu. Bolí mě oblast jícnu a žaludek jako by mi tvrdl – jako když rodíte – jak tvrdne břicho.
Cítím se mizerně. Nic z toho, co člověk očekává před takovou operací se nesplnilo. Nejsem ani v přijatelných rozměrech, všude na mě visí kůže, na rukou, nohou břiše. Připadám si jako sharpej. Víte ten pes co vypadá, jako by si oblékl kůži po plemenném býku a tak ji má všude navrapenou. Nebo taky netopýr, když zvednu ruce a plápolá na mně kůže. Ve skutečnosti jsem ošklivější než kdykoliv před tím.
Takže výsledek bandáže žaludku? Mám zdravotní problémy, které jsem před tím neměla a které jsou velmi nepříjemné a bolestivé, jsem ošklivější daleko víc než před tím a jsem stále pronásledovaná pocitem vlčího hladu.
Nechci nikoho nijak ovlivňovat. Pokud máte pocit, že musíte, jděte na to. Oni vážně vezmou kohokoliv, kdo se umí podepsat, to se fakt nebojte. Jsou to jejich peníze. Čím víc kousků, tím větší výplata. Jen tady píšu svou zkušenost. Třeba vám to pomůže se rozhodnout správně.
Publikováno s laskavým svolením autorky paní Aleny Holečkové
Přečtěte si také: