Taky znáte ten pocit, když přijdete od kadeřnice a jste nespokojená? Kdo by ho neznal, že… A co má teprve říkat taková kadeřnice..ne ta co stříhá, ale ta co se stříhat nechává. Já ten pocit dobře znám, protože kadeřnice jsem. A přiznávám, že jako každý ve svém oboru, mám i já profesionální deformaci. A neubráním se pocitu, že málokterá své řemeslo ovládá. Možná i o mě si to někdo říká, mimo jiné je to i otázka stylu a vkusu.
Nicméně vždy se pohodlně usazuju do křesla , řeknu si jak to chci a pak už si s dotyčnou povídám o všem možném i nemožném a občas očkem hodím pohled do zrcadla, abych viděla co se děje s mým porostem vlasovým. Většinou jsou vlasy kratší než jsem chtěla a tak si říkám „klid,to doroste“:-) A když už toho bylo tuhle moc a ozvala jsem se, že jsem ofinu zkracovat nechtěla,tak ta milá slečna mi (netušila, že jsem též kadeřnice) ochotně vysvětlila, že nezkracovala, jen hodně prostříhala. Ano, je to tak, měla pravdu..jen prostříhala, ale tolik, že jsem z ofiny k obočí měla sotva do půli čela a dílo dokonala slovy „mě se to takhle líbí víc“.
Takže, až se vám práce vaší kadeřnice nebude líbit, tak věřte, že jí se líbí a pravděpodobně se najde někdo, kdo váš účes i tak ocení:-)
6 odpověďí na “Spokojená nespokojená”
Ona to myslela dobře 😀
Není snad podstatnější líbit se druhým? 😀
Apropo..
Mimochodem jak by chudák holka mohla tvořit něco, co se jí nelíbí 😛 To by pak neměla důležitý pocit, z dobře vykonané práce 😉
Kadeřnice
Nemusím být kadeřnice, abych věděla, že málokterá si s mými vlasy umí poradit. Buď je neumí ostříhat, nebo umýt (drbu se až do příštího umytí :-)), popř. učesat. Kdybyste věděli o dámské, která si poradí s dlouhými kudrnatými vlasy, aniž by je složitě tužila, připlácávala, narovnávala apod., napište mi sem na ní kontakt, bude se určitě hodit více z nás. Předem díky.
Tomík
Já jsem teď na vojaka a vůbec mi to nevadí;-)ale,ty jsi šikovna,viď kadeřničko;-P
Stříhat nebo nestříhat
Tak s tím mám velmi bohaté zkušenosti. V dětství jsem chodila ostříhaná na kluka, stříhali mě na pánském za 7,-Kč. Nosila jsem pak převážně dlouhé vlasy a chodila jen na zastřihávání. A když jsem se rozodla vlasy zkrátit a přinesla jsem si fotku, jak to má vypadat, šla jsem z kadeřnictví s úplně jiným účesem a to ještě o polovinu kratším než jsem chtěla. To jsem se pak nedivila, že byly obě kadeřnice našeho vesnického kadeřnictví vedle z té hromady vlasů. Manžel mi to sice pochválil, ale já spokojená nebyla. Tak jsem to zas nechala narůst. Pak jsem se odvážila nechat si dát proužky v kadeřnictví, kde jsem ještě nebyla a pic – vyhozené peníze – proužky nikde. Slečna se bála nechat odbarvovač působit déle, tak jsem zaplatla za nic. Jo, jen za ostříhání umytí vlasů. Pak jsem natrefila na skvělou kadeřnici v Dejvicích, ale pro mě je to dost z ruky, ta mi udělala účes podle mých představ. Měla jsem pocit, že je to ono a líbila jsem se sama sobě. To je myslím fakt dost důležité. Protože, když se na sebe podíváte do zrcadla, nesmíte se leknout nebo si říkat: “ ach jo, to je hrůza“. No a po druhém těhotenství mi začaly hrozně padat vlasy, tak jsem musela opět u nás na vesnici, protože jsem neměla hlídání atd atd a vlasy už vypadaly opravdu nezdravě. Říkám: „Prosím zkrátit ale sestříhat, asi na ramena“ a odcházela jsem s hlavou jak koule nebo helma a vlasy měly k délce po ramena fakt daleko. Manžel se mě nejdřív lekl a pak se smál. A to mě dorazilo. Teď mi to dorůstá a já přemýšlím, zda stříhat nebo nestříhat, barvit nebo nebarvit???? Nějak to dopadne. V nejhorším si člověk narazí čepici a jde. CHlapi to maji snazší…
v l a s y
Moje maminka měla známou, která uměla držet nůžky a tak se rozhodla, že umí stříhat i vlasy. Když jsme byly se sestrou malé, tak nás k té kamarádce vodila, aby nás ostříhala. Měla jeden mustr, obě jsme měli ofinku nakřivo, obě na stejnou stranu. Máme i fotografie, opravdu fešandy. Vždy jsme to oplakaly a dostaly jsme žvýkačku jako bolestné. Dodnes mám z kadeřnictví trauma. Žvýkačku mi už nikdy nikde nedaly.