Po čem ženy touží??

Někdy se zvednu ráno z postele, kouknu do zrcadla a říkám si „má to vůbec smysl chodit mezi lidi?“

Pak se upravím podle zásady „namaluj si obliček a pak vylez“ a hned je mi líp. A tak si říkám, jestli jsem to opravdu já, ta co vyšla ze dveří, zamkla za sebou a vyrazila do světa… možná je to někdo úplně jiný a já se za tu osobu jen schovávám.

Ve svých čtyřech stěnách jsem to opravdu já se svým prádlem hozeným přes židli, večeří podle toho co dům dal a názory na všechno. Ale kdykoliv si namaluji tu slečnu na obličej, přestávám to být já a chtě nechtě se stylizuji do nějaké role. Je pravda, že to je zábavné… někdy jsem puťka, hodná holčička, jindy mrcha na entou a skoro domina. Asi to máme každá někde v sobě. Ale o to víc mě zajímá, jaká opravdu jsem. Dokážu si vážit sama sebe? Dokážu se mít ráda taková jaká opravdu jsem a za nic se neschovávat??

Někdy asi ano, ale pak přijde srážka „s blbcem“ a hned se moje stylizace upevňuje a to tam je mé skutečné Ego. Proč jenom z nás někteří muži chtějí mít doma hospodyňku, na veřejnosti jeptišku a v posteli děvku?? Vysvětlete jim už konečně, že to je sci-fi a takoví roboti se vyskytují jen mezi stepfordskými paničkami. Celý život se snažíme někomu zavděčit a ztrácíme samy sebe… no podívejme, už je odpověď na světě…

Tak zabalme podpatky, namalujme si na tvář výhradně jen samy sebe a vyražme do boje za nás samotné… Vždyť jen ve chvíli, kdy budeme spokojené samy se sebou, můžeme plně uspokojovat i své okolí… a jak to myslím, to už si domyslete samy