Setkání s nekonečnem

- Setkání s nekonečnem
Vyšlo v blogu:  Wast

Setkání s nekonečnem

22.09.10, 19:01, autor: Wast , Hodnocení: -
Mysteriózní povídka

Čtenost -   Diskuze: (0
 

 


Probouzím se. Všude kolem vládne tma. Příšerná, strašidelná tma. Vůbec nechápu kde to jsem, co se to se mnou děje a co je snad nejhorší, necítím vůbec nic. Nemám ani páru, kde jsem se to ocitl, na jakém dosud pro mne neznámém místě? Ubíhají minuty, nebo je to jen okamžik, když konečně začínám něco cítit. Bolí mě hlava. Z ničeho nic mně přepadla palčivá bolest, která mi nedovolí se soustředit, ve všem mám hrozný zmatek.


Ptám se sám sebe „kde to jsem.... ?"
Náhle mě přepadá pocit děsivé paniky.
„Pomóóóóóóóc," snažím se křičet. Není mi to nic platné, k uším zpět se donesla jen zkreslená ozvěna mého zoufalství. Snažím se co nejvíce uklidnit. Moc to nejde. Po chvíli však přece jen nad svým tělem přebírám jakousi kontrolu. Soustředím se jen na cíl vypátrat kde to vlastně jsem. Chvilkový pocit úlevy však v zápětí vystřídá naprostý šok. Zjišťuji, že mé tělo se vznáší kdesi uprostřed temného ničeho. Absolutní vzduchoprázdno. Ohraničený prostor, či nějaký důkaz jeho vzdálené existence tu naprosto schází.


„Co se to se mnou děje"? Opět se ptám sám sebe, odpověď nepřichází a zase se plíživě přikradl šílený pocit hrůzy. Ze všech svých sil se jej snažím ovládnout. Z posledních jejich zbytků se té hrůze stavím na odpor.
„Já to nevzdááááám", křičím do hrobového ticha. Pomohlo to a opět přebírám nad sebou alespoň zdánlivě kontrolu. Co se stalo před tím, jak sem se sem dostal? To nevím. Nemůžu si vzpomenout na nic ani na své jméno. Horečně nad sebou přemýšlím. Náhle se kolem mě začíná prostředí měnit.




Hrobové ticho vystřídal šílený rachot. Hlavou mi znovu projela ostrá bolest, jako když se kolem vás prořítí rychlíky. Instinktivně se snažím ucpat uši. Ukazováčky i přes bolest si rvu do uší vší silou.V ten moment si uvědomuji, že se mé tělo řítí někam do hloubky. Po určité době se rychlost pádu ustálí tma se začíná rozplívat a já začínám vnímat vše co se děje kolem.
Poleje mě pocit úlevy, že tu nepadám sám. Kolem mně v pádu krouží mladá žena a za ruku drží asi pětiletou holčičku. O kus dál padá muž středních let. Podle oblečení a diplomatky, asi nějaký podnikatel. Nevnímá co se kolem něj děje v ruce drží mobil a snaží se někam dovolat.


Kousek od něj je nějaký vousáč navlečený v horolezecké výzbroji. Divoce kolem sebe mává cepínem. Ústa má dokořán, ale jeho výkřik v tom rachotu úplně zaniká. Pak si všimnu mladého muže v obleku, všechny kapsy má naruby a jako had mu vlaje jeho dlouhá kravata. Náhle si uvědomuji, že vnímám vše co se děje kolem stále intenzivněji, ikdyž stále nechápu kde jsem se to ocitl a proč. Zaujal mě i starý děda, asi tvrdě spí, oči má totiž zavřené a celkový výraz tváře dává najevo hluboké smíření. Padajících těl je tu ale daleko více. Ostatní lidí bohužel nestíhám vnímat. Obrovské množství lidí je na tom stejně jako já. Padají obrovskou rychlostí do neznáma.



Nějakým podivným způsobem začínám lidem kolem lézt do hlavy a číst i jejich myšlenky. Divné na tom je, ač o sobě nevím vůbec nic, tak naopak o nich vím úplně vše. V té chvíli mi lidé nastavují svou druhou tvář. Mladá žena s holčičkou se postupnou pomalou rotací v pádu otáčí a já vidím ženinu rozbitou lebku a její ohořelou druhou polovinu těla. Holčička se zdá být v pořádku. V té chvíli mi hlavou probliknou jejich poslední chvíle života. Žena jede se svou dcerkou do školky a na křižovatce jí nedává přednost řidič náklaďáku. Rána a auto je odhozeno do příkopu kde vzplane jako pochodeň. Žena podle předpisů připoutaná pásy a holčička v autosedačce na zadním sedadle. Zatímco matka upadla okamžitě do bezvědomí holčička vše vnímá. Marně křičí. Za několik sekund bude všemu konec. Žár ohně je smrtící.


Podnikatel, muž středních let, ve chvíli kdy se ocitl tady, volal z auta své milence. Přemýšlel o tom jak se doma vymluví manželce tak usilovně, že vjel na železniční přejezd právě před projíždějící vlak. Rachot, skřípot brzd, a pak tma. Vousáč byl horolezec co riskoval, a právě když nebyl připoután se mu smekla noha a on se zřítil do bezedné propasti. Marně okolo sebe mával cepínem, nebylo čeho se tam zachytit. Až teprve nyní poznávám, že to co vlaje mladému muži kolem krku není dlouhá kravata, ale obyčejný provaz. To gamblerství a dluhy ho dohnaly až k sebevraždě. S prázdnými kapsami se mu už nechtělo žít dál. A tak se to snažil vyřešit po svém. Děda si ještě chvilku před tím hrál se svým psem a jako každý den nasekal králíkům. Náhle ho přepadl pocit únavy, a tak si šel na pár minut zdřímnout do kuchyně na pohovku. Ve spánku ho přepadla mrtvička.

Ať se snažím jakkoliv dělat tu nic nelze. Útěk odsud se zdá zcela nemožný.



Snažím se smířit se svou bezvýchodnou situací. Nesmím být sobec, jsou tu i další, bohužel už je mi jasné že jim nemůžu pomoct. Přepadá mě hrozná lítost. Snažím se ji zahnat vzpomínkami na své blízké. Šahám si až na samé dno svých sil a vyvolávám v sobě poslední vlnu odporu. Vždycky jsem byl tvrdá palice a teď přišla ta chvíle kdy se mi to konečně hodí. Je to buď, a nebo. Život, nebo smrt. Jiný výběr tu není. Já chci....já musím...


Začínám mávat rukama a pomalu se přibližuji blíž a blíž k té holčičce. Jde to hrozně pomalu.
„Já tě tu nenechám", křičím ze všech sil. Ona mě ale nevnímá. Už jsem blízko a natahuju ruku ze všech sil. Konečně zachytávám děvčátko a pevně jej stisknu. Náhle mě rukou projíždí šílená palčivá bolest, přemáhám se co to jde a nepouštím ji ze sevření. Možná mě pomohla i křeč v ruce. Je tu však jeden nečekaný problém. Její matka se jí nehodlá vzdát a nechce ji pustit.


Cítím jak nás tři to stahuje do bezedné hloubky. Chápu tu matku. Přesto dítě nepouštím. Chvíli spolu o ní bojujeme. Odhodlávám se k něčemu co bych nikdy vůči ženě neudělal. Brutálně jí nohou nakopávám do břicha. Vůbec necítím ten náraz, noha se jí zaboří do těla. To jako by bylo z mlhy. Pomáhá to. Náhle ji pouští a pohledem se s ní loučí. Pak pád jejího těla zrychlí a za okamžik mizí v hloubce.




„Jáááááááááááá", křičím a vzdoruji ze všech sil. Držím dítě a kolem mě propuká hotové peklo. Vše víří jako v trychtýři tornáda. Čas na moment přestává existovat. Jsem pevně rozhodnut, že to nevzdám. Náhle vše jakoby utnutím utichá a upadá zpět do hluboké tmy. Vše se vrací zpět na začátek.

Oční víčká mám těžká, jakoby byly z olova. Světlo co mi proniklo do očí zabolí.
Zamžourám a přes nos mě udeří známý pach nemocnice.
Konečně otvírám oči a rozhlížím se kolem. Jsem v pokoji úplně sám. Trhám sebou, ale nemůžu se ani pohnout. Jsem přivázaný a do ruky mi vede hadička s čirou tekutinou. Kapačka.


Krátce na to se v pokoji objevuje mladá sestřička. Usmívá se na mě mile.Chci jí něco říct, ale nemůžu. Kontroluje přístroje a pak odchází. Zavírám víčka a unaven usínám.

Probouzím se. Přichází lékař a ptá se s úsměvem:
„Tak, už jsme vzhůru a to nejhorší už je snad za námi. Jak se máme?"
„Jo jde to. A co ta malá holčička?"
Lékař se zarazil a v obličeji se mu objevil nechápavý výraz.

„ A co mi vlastně je, pane doktore?" Ptám se.
„Běžný srdečný kolaps, no už je vám po čtyřicítce, a tak někdy to srdíčko zazlobí".
„Tak si ještě pospěte, já už musím jít. Promluvíme si o všem, až bude víc času." Odpověděl trochu příkře.





Jsem unavený, strašně moc unavený a tak zavírám oči a téměř okamžitě znovu usínám.
Už neslyším jak doktor říká sestře.
„Teda za třicet let jsem nezažil, že by někdo tak rozsáhlý infarkt přežil".
Opět se probouzím. Je mi mnohem lépe, a tak vzhůru vydržím déle. Tisknu pohotovostní tlačítko. Přichází sestra a ptá se co potřebuji.
„Ta holčička z toho hořícího auta co je s ní?"


Sestřičce na tváři naskočí udivený výraz. Znovu jí opakuji otázku.
„Když vás přivezli na příjem, tak tam byla holčička z nějaké hrozné nehody. Matka bohužel zahynula. Jí ale z hořícího auta vytáhl nějaký podnapilý bezdomovec. Víte divné je, záchranářům se pak přiznal, že ani nic dělat nechtěl. Někdo, a nebo něco, ho prý k tomu odvážnému činu přinutilo. Divný příběh, že jo. Holčička je na dětském oddělení a bude v pořádku. Doufám, že to zůstane mezi námi, nesmíme sdělovat informace o ostatních pacientech."


„Můžu se zeptat na oplátku teď na něco já vás?"
„Prosím vás jak jste přišel k té spálenině na pravé ruce?"
„Nevím to jistě sestři, ale mám pocit, že jsem tu malou držel za ruku".
„Vy jste mi teda samá záhada". Usmála se a odešla.

 

 
 
Ohodnoťte článek
Hodnotit mohou pouze přihášení uživatelé.
Tento článek zatím nikdo nehodnotil | Průměrné hodnocení: (-)

Masopust, fašank, fašaňky, ostatky ...

"Fašaňku, fašaňku, už je ťa namále, jako té rosenky, na zelenéj trávě ...", zpívá se ve známé moravské písničce. Ale co to je vlastně? Kdy se to slaví? Proč pokaždé jindy?
autor
O autorovi
autor
autor
další články autora
Další články autora
další články autora
Profil blogu
Profil blogu "Wast"
Profil blogu
Založen:
31.7.2008 21:40:00

Přístupů:
33812

RSS:
Toplist