… přinesl mi růži. Nádhernou, rudou jako krev, rudou až skoro pálila. „Děkuji Vám Danieli, je opravdu nádherná.“ Usmála jsem se na něj a při pohledu do jeho nádherně hlubokých hnědých očí s hustými řasami jsem pocítila tu strašnou touhu dotknout se jeho nádherných rtů. „Tak nádherná jako vy ale není, Natálie.“ Oplatil mi můj úsměv a já musela zrůžovět jak pivoňka. Pak mi pomohl do kabátu a vyšli jsme do mrazivé noci, abychom naši cestu ukončili v nedalekém kostele na Vánoční mši. Už tam bylo spoustu lidí, ale koho by zajímali, když stojím vedle nejlepšího člověka, jakého jsem kdy potkala a on se na mě kouká tak, jako já na něj. Tak jako by nevěřil, že jsme tu spolu… PÍP PÍP PÍP. Otravnej budík, je první myšlenka která mne po probuzení napadne. Ta druhá už je lepší a vynutí si na mé tváři i lehký úsměv. Je Štědrý den! Chvíli ještě blaženě vzpomínám, o čem se mi to vlastně zdálo, ale nemohu si vzpomenout, nebylo to náhodou taky o Vánocích? Když už mám vzpomínání dost a vím, že je beznadějné, vyhrabu se z vyhřáté postele. Měla bych dnes podle harmonogramu napsat minimálně jednu kapitolu, ale času dost… V koupelně si vyčistím zuby a když se při česání podívám do zrcadla, vybaví se mi můj obličej, ale trochu odlišný, ozářený ve světle svíček. Kde jsem ho jen viděla? V tom snu, dojde mi, ale nepřemýšlím nad tím. Teď se vidím taková jaká jsem, ne přikrášlená oranžovými mihotavými plamínky. Mám tmavé klenuté obočí, dlouhé řasy, modré oči a fakt divnej nos, kdybych mohla, hned si ho s někým vyměním. Moje pusa se mi líbí, má tvar srdíčka a hlavně, mám jí po mamince. Vlasy mám dlouhé do pasu a tmavě hnědé, musím říct, že jsem na ně moc pyšná, jak by taky ne, když s nimi trávím v koupelně tolik času. Když ze sebe jakž takž udělám celkem hezkou, čtyři a dvacet let starou holku, jménem Natálie, udělám si snídani, samozřejmě bez masa, chci vidět zlaté prasátko, stejně jako díky tátovi až do mých 19-ti let. Tenkrát byly Vánoce tak jiné. Nikdo jsme nevěděli, že to jsou naše poslední společné Vánoce. Když rodiče jeli jako každoročně na hory, beze mě, já trávila hory se svým prvním klukem, narazil do nich opilý kamioňák a všichni se zřítili do rokle. Nikdo nepřežil. Ale na to myslet nechci, aspoň zatím ne. Teď jdu koupit pár deka kapra, pár větví místo stromečku a asi si koupím i něco pro radost. Ještě že jsou v hypermarketech blázni, kteří pracují i na Štědrý den.
No, nebyla jsem sama kdo nakupuje na poslední chvíli, takže když se vrátím domů ručičky hodin už ukazují něco po čtvrté. Větve mám, kapra mám a koupila jsem si i krásný svetr, takže Vánoce budou. A zase na ně budu sama. Ufff. Obalit kapra, vybalit salát, navěsit na větve pár ozdob. Hlavně ty co jsem vyráběla tenkrát s mamkou v družině. V 6 si dám véču, pak si pustím tradiční Popelku a budu psát. Tak to je můj štědrovečerní plán.
Když u Popelky ukápne poslední slza, říkám si, že Štědrý večer má svoje kouzlo, ač je úplně stejný jako všechny ostatní… Vytáhnu si stroj a když ho stěží vyzvednu na stůl, říkám si, jestli už bych si raději neměla koupit počítač, ale říkám si, že by mne pak odvádělo od psaní až moc věcí, takže to zase zavrhnu. Zrovna jsem uprostřed příběhu o šlechtičně ze 17. století, která, stejně jako já, ztratila rodiče a zrovna přijíždí na usedlost její babičky, aby tam s ní žila. Napadne mne, že bych tam mohla vložit muže z mého snu, ale co s ním tam? Ach jo, jedno se mi na štědrém večeru nelíbí, nemám inspiraci. Zítra holt napíšu víc než bych měla. Rozhodnuto, takže jdu spát, přece jen, štědrý večer trávit sám by neměl nikdo a ani mně to nedělá dobře. Stejně bych nic zajímavého v této náladě nenapsala.
„Natálie, kde jsi?“ slyším volat krásně sametový hlas. „Natálie!!“ Vyhlédnu z okna a tam stojí on. Daniel. „Tady jsi.“ Usměje se až mě polije pocit horka. „Pojď se se mnou projít k řece, jsou tam nádherné labutě.“ Vím že nemohu jít, nevím proč, ale nemohu. Němě zavrtím hlavou a i to mě bolí víc než je zdrávo. „Natálie, co se děje? Pojď za mnou!“ Vše se začíná ztrácet. „Natálie!! Pojď za mnou!!“ Jeho výkřik je to poslední co slyším. Pak najednou otevřu oči. Zase ten sen, ale co mě probudilo? Jeho výkřik? A jak to, že si vše pamatuji tak jasně? Mám sucho v krku tak vstanu a jdu se napít do kuchyně a tam, tam pod pár větvičkami leží dárek. Zabalený v rudém papíru se zlatou stuhou. U něj leží vzkaz, napsaný zvláštním rukopisem „Natálie, pojď za mnou!“ Skoro to se mnou sekne, to snad ještě sním? Nechápu. Posadím se na židli a poslouchám, jestli z té krabice něco neuslyším. Najednou mě probudí sluneční paprsek, který mi mapuje až moc detailně okolí očí. Pousměji se, byl to sen. Pak si uvědomím, že neležím, ale sedím, že to sen nebyl. S úlekem otevřu oči a je tam. Ten dárek je tam. Rozhodnu se ho otevřít a bláhově mě napadne, že Ježíšek přece jen existuje, ale musím se sama sobě smát, tohle musí mít nějaké reálné vysvětlení. Když se dostanu až dovnitř, zůstanu jen ohromeně stát. Je to notebook, takový ten model, na který bych neměla ani ve snu, natož v realitě. Ale je to on. Vínové barvy, oblých tvarů, nápis VAIO navrchu. Jsem ohromená a nechápu. Kdo? Proč? Kdy? Otevřu ho a tam je další vzkaz, „I sny se plní.“ Z rozjímání mě vytrhne telefon. „Prosím?“ „Ahoj Nat, tady Lucka.“ Lucka, že by to byla ona, kdo mi notebook poslal? Ale proč by mi vydavatelka dávala notebook? „Ahoj Lucko, nebyla jsi dnes v noci u mě v bytě?“ „Co bych tam dělala? Ne, nebyla. Volám abych Ti řekla, že to krachlo. Šéf si přečetl ty první kapitoly a řekl že se mu to nelíbí. Musíš vymyslet něco nového, jiný žánr asi.“ Jako kdyby mě přetáhla pánví. Den po Vánocích slyšet zprávu, že půl roku práce je pryč, není moc pozitivní. „No, já, to je hrozný.“ „To přežiješ, jenom se příště víc snaž a zkus třeba fantasy, to teď letí…“ Bezmyšlenkovitě položím telefon do vidlice. Takže další věc která krachla. Ale co, já už ten příběh začala, tak ho i dokončím a pak ho můžu prodat jinému vydavatelství. Snad.
Poprvé zapnu svůj první a krásný počítač. Neřeším, od koho je, kdy ho sem dotyčný dal, ale děkuju mu. Ale už jen kvůli tomu vzkazu, chci ho. Tak kde jsem skončila. Aha, hlavní postava, mimochodem Natálie, sedí u řeky blízko babiččiny usedlosti a kreslí krajinu. Dobře dám tam toho muže. Daniela. Natálie, která právě dokreslila i poslední bílou labuť se s úlekem zvedá, protože slyší, že někdo přichází. Bojí se. Kdo by tady co hledal? A pak ho uvidí, ten nádherný muž, kterého viděla z kočáru ve městě. Ale co tu dělá? „Dobrý den slečno, já jsem Daniel, vy musíte být Natálie de Tanner, slyšel jsem, že se sem stěhujete.“ „Ano, to jsem já, těší mě Danieli, co pro Vás mohu udělat„Abych řekl pravdu tak nic, jen jsem Vás chtěl poznat, viděl jsem Vás ve městě a to že Vás neznám mi nedalo spát.“ Teď si budou povídat, povídat a povídat. Pak by ji mohl pozvat na zítřejší jarmark. Ještě pár hodin jsem psala, šlo mi to na novém notebooku krásně Teď už zase usínám a pořád přemýšlím, kdo mi tak drahý dárek mohl poslat. Vůbec nevím. A najednou sedím u řeky, v ruce tužku a snažím se zachytit odlesky slunce na labutím peří. Co tu dělám, vždyť kreslit ani neumím, ale jde mi to koukám. Mám silný pocit dejavu, vím, že teď přijde. A ano, už ho slyším. „Dobrý den slečno, já jsem Daniel, vy musíte být Natálie de Tanner, slyšel jsem že se sem stěhujete.“ „Ano, to jsem já Danieli, ale vůbec nechápu co tu dělám.“ „Kreslíte Natálie, krásně kreslíte.“ Usměje se něžně. „Nechcete se tu se mnou chvíli posadit? Rád bych Vás více poznal.“ „Také bych Vás ráda poznala.“ A tak jsme tam seděli a bavili se několik hodin. Pozval mě na druhý den na jarmark a když se začalo stmívat, doprovodil mne domů.
Pak jsem se vzbudila a vůbec nic nechápala. Byla jsem unavená, ale bylo mi hezky, konečně jsem si s někým pořádně popovídala. No, alespoň ve snu. Otevřu oči a první co mne napadne je, že musím zase rychle jít psát, protože dnes jdou přece na jarmark! „Natálie!“ Slyšela ho volat pod oknem a radostí se jí rozbušilo srdce. „Už jdu!“ Zavolala na odpověď a div nespadla ze schodů jak spěchala. A už byla u něj, už mohla vidět jeho nádherné hnědé oči. Šli na jarmark, občas se na sebe usmáli, kdykoliv mohli, tak si povídali a bylo jim krásně. Koupil jí rudý šátek, protože rudá je barva lásky a já chci, aby ji aspoň ona měla. Rozplétám jejich další den jak jen to jde… A třeba se mi o tom bude zase zdát… Spát jdu už v sedm hodin, ale strašně dlouho jen tak koukám do stropu. Spánek nepřichází, nebo spíš Daniel nepřichází? A pak usnu. „Natálie!“ „Už jdu!!“ Div se nepřizabiju, když sbíhám schody z patra. „Ahoj Danieli, jsem ráda, že Tě vidím.“ Vyhrknu zbrkle a zčervenám. Nesnáším, jak se pořád červenám, napadne mě mimochodem. „Já jsem mnohem raději, že vidím Tebe. Pojďme, ať nám všechno nevykoupí.“ Jdeme do města a celou dobu si povídáme. Zjišťuji, že je to šlechtic (jako já) a že bydlí na úplně opačné straně města než já. Má 3 sourozence a má i oba rodiče. Ty mé srazil vůz. Co je psáno to je dáno, už nikdy nenapíšu že někdo umřel. Jmenuje se Daniel de Routte a je to prostě můj pan božský (jak by řekla jedna seriálová postava). Když se procházíme na trhu, všichni se na nás usmívají, zdá se, že nás tady znají, tedy minimálně Daniela. U jednoho stánku se zastavím a zadívám se na šátky. Vím co teď přijde. Daniel jeden z nich koupí, rudý, a když mi ho pokládá kolem krku, zadívá se mi do očí a mně je krásně. Pořád je mi s ním krásně. „Nechci zpátky Danieli.“ Pošeptám. „Chci abys zůstala tady.“ Zašeptá on a já se probudím.
Venku se zrovna rozednívá a já si stoupám k oknu, abych se podívala na sídliště pode mnou. Na babiččině usedlosti je to hezčí, prolétne mi hlavou, až se sama sobě musím smát. Začíná mi hrabat. Naložím se do vany a relaxuji. Sním s otevřenýma očima. O něm. O nás. O snu. Pak se zase vrhám na psaní. Jde mi to. Popsala jsem několik dní v krásném životě mých hrdinů. Jednou se jen tak procházet, jindy jezdit na koni, jindy je ona nemocná a on jí nosí růže, a pak, pak jednou přijde první polibek. Takhle píši každý den. Nikdy jsem nepsala tak detailně každý den, ale zjistila jsem, že se mi každou noc zdá jeden den z toho co napíši, proto nemůžu přeskakovat. Vím že dnes v noci se poprvé políbí, políbíme.
Sedím zachumlaná v kožíšku na houpačce, kterou pro mě babička nechala postavit na zahradě a čekám na něj. Přijde. Tak jako přichází každý den. Dnes je to i výjimečné. Po týdnu, kdy jsem nemohla kvůli nemoci vyjít z domu, opět vstřebávám slabé, zimní sluneční paprsky, které mi hladí obličej. A pak ho uslyším, jeho kroky se přibližují a on si sedá ke mně. „Natálie, nemohl jsem se dočkat až Tě uvidím.“ Chytá mě za ruku, tak jako už několik dní. Podívám se na něj, „Také jsem se na tebe hrozně moc těšila Danieli.“ Usměji se na něj a když on mi úsměv oplatí, vím jedno, miluji ho. Díváme se do očí, mluvit nepotřebujeme. Jsme na tom stejně. Pak se ke mně nakloní a lehce obtiskne své rty na mé. Oplácím mu polibky a je mi nádherně. Když se ode mě odtrhne, zasměje se nahlas a řekne ta dvě slova, „Miluji Tě. Jsi pro mě nejdůležitější, Natálie. Děláš mě tak strašně šťastným, že se mi chce zpívat.“ Také se zasměji a stulím se do jeho objetí. Tohle je sen, napadne mě a poprvé to není příjemná myšlenka. „Mohu pro tebe zítra přijít Natálie? Chtěl bych Tě vzít na Půlnoční mši. Bude štědrý den a byl by to pro mne ten nejmilejší dárek.“ Zamyslím se, ne nad jeho návrhem, ale nad tím, že pocit dejavu je mnohem silnější než kdykoliv předtím. „Samozřejmě Danieli, ráda s tebou půjdu.“ Odpovím a on mě znovu začne líbat.
Když se probudím, stále jako bych nepřestala přemýšlet. O tom, jak jdeme na půlnoční mši, se mi již zdálo. Teď to musím jen napsat. Přemýšlím ale i nad tím, jestli by mi notebook, který mi snad poslal sám Ježíšek aby mi ukázal pravou lásku, dokázal zařídit i jiný život, šťastný a s milovanou osobou. Zkusím to. Konečně jsem se rozhodla. Přišel pro ni, dal ji rudou růži a pak šli do kostela. Tam si stáli tak blízko, že si ani blíž být nemohli a celou dobu, kdy ostatní lidé zpívali koledy, dívali se do očí a občas se zamilovaně políbili. Pak ji chytil za ruku a …. psala jsem tuto jednu kapitolu tak dlouho, jako normálně píši kapitol pět. Dala jsem si záležet, hlavně na konci. Raději si večer vezmu prášek na spaní, nejsem si jista, že bych takhle nervózní usnula. Zavírám oči a modlím se, aby to vyšlo… Přišel, sněžilo, měl dlouhý černý kabát, klobouk a přinesl mi růži. Nádhernou, rudou jako krev, rudou až skoro pálila. „Děkuji Danieli, je opravdu nádherná.“ Usmála jsem se na něj a při pohledu do jeho nádherně hlubokých, hnědých očí s hustými řasami jsem pocítila tu strašnou touhu dotknout se jeho nádherných rtů. „Tak nádherná jako ty ale není, Natálie.“ Oplatil mi můj úsměv a já musela zrůžovět jak pivoňka. Pak mi pomohl do kabátu a vyšli jsme do mrazivé noci, abychom naši cestu ukončili v nedalekém kostele na Vánoční mši. Už tam bylo spoustu lidí, ale koho by zajímali, když stojím vedle nejlepšího člověka jakého jsem kdy potkala a on se na mě kouká tak, jako já na něj. Tak jako by nevěřil, že jsme tu spolu. Občas mě něžně líbá. Lidé kolem zpívají a on bere do ruky mou levou ruku a na prsteníček mi navlíká nádherný zlatý kroužek s kamínkem ve tvaru srdce. Rudého. „Vezmi si mě Natálie a už nikdy nechoď zpátky.“ Do očí mi vyhrkly slzy. „Ano Danieli, to bych strašně ráda. Chtěla bych tu zůstat s tebou. Navždy. Už nikdy se nevrátit.“ Kývl a pak mě opět začal líbat.
Když za mnou Lucka druhý den přišla a otevřela si díky vlastnímu klíči, který jsem jí jako jediné kamarádce dala, našla jen prázdný byt a v něm zapnutý notebook, ve kterém byl otevřený dokument končící větou, „A tak, řekla ano, a tím si zpečetila osud, který se od té doby splétal s tím jeho. Už nikdy pro ni neexistovali jiné sny, než ten, který žila po jeho boku, šťastně až do smrti.“
Konec
Diskuze: (
