<!– /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:““; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:“Times New Roman“; mso-fareast-font-family:“Times New Roman“;} @page Section1 {size:595.3pt 841.9pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} –>
Inu, jak bych začala … Nevím, jaký plán se mnou měli lidé, co mě vyráběli a otázkou je, zda-li to skutečně byli lidé, protože tehdy jsem byla ještě úplně čerstvá obrazovečka a myslím, že jsem tehdy ještě neměla ani paměť, a asi to je jisté, protože kdybych ji bývala byla měla, tak bych si pamatovala, že bych ji měla, ale že si to nepamatuji, tak jsem ji asi ještě opravdu neměla, souhlasíte, milí čtenáři? … No a tak jsem si asi nějaký čas žila (to vím z vyprávění strýčka myšáka, staršího bratra jeho mladšího bratra touchpadu a potvrdila to i tetička ohnivá liška (pozn. firefox), která teď se mnou a s mladším bratrem svého staršího bratra, tedy tím myslím mého strýčka, žije v jednom domě, teda vlastně doupěti či jak to nazvat a o tom jsem Vám vlastně chtěla vyprávět, jak si tu tak teď žiju, od té doby, co jsem si začala více uvědomovat věci kolem sebe…). Omlouvám se, jsem trošku zmatená a asi moc skáču, snažím se Vám toho povyprávět co nejvíce než mi dojdou síly a budu muset čekat až opět životodárný proud elektronků mi poskytne občerstvující odpočinek. Ale dobře, tedy postupně… aby jste si nepřišli příliš zmateni již tak velmi znaveni „poklidnou předvánoční atmosférou“. No tak jsem si tam žila než mě přidali k takové rozkládací krabičce, nevím, jak to, ale od té doby jsem si všechno najednou začala pamatovat. Když se o tom bavím se svým dalším strýčkem Memorym (pochází z takové velké země za ještě větší vodou, jak on rád vypráví), tak se vždy jen tak shovívavě usměje a pokrčí zlehounka rameny… Asi ví víc než já, ale nevadí. No a tak jsem zjistila, že tu vůbec nežiju sama, kromě tří strýčků a tetičky, které jsem již zmínila, je tu bratránek procesor, neteře a synovečci klávesky a spousta dalších, no a tak jsem je poznávala a byla jsem ráda, že v tom velkém světě, plném polic a regálů, nejsem sama. Pak ale jednoho dne… To Vám musím povyprávět!!!! Přišel takový zvláštní výtvor, který vůbec nevypadal jako my ostatní (byl svým vybavením a výrobním modelem velmi podoben tomu výtvoru, o kterém Vám budu za chvíli povídat, a který, jak už teď vím, se jmenuje člověk). Měl něco velkého hnědého, vzal tu naši skládací bedýnku, která se prý jmenuje tak nějak divně … počkejte, musím si vzpomenout, jak to ten strýček Memory povídal … jo už vím – notebook, no a ten náš notebook vložil do toho hnědého a … byla tma. Já se hrozně bála, protože něco takového jsem vůbec neznala, ale ulevilo se mi, když jsem zjistila, že mé příbuzenstvo se mnou sdílí stejný osud. Strýček Memory povídal něco o nějakém boxu a že to zná již z dřívější cesty, ale já nevím … Ráda mu vždy věřím, ale teď se asi spletl, protože, když ten můj výtvor – člověk – sleduje ve mně ten box, tak si nic podobného z té naší cesty nepamatuji, tam se nikdo, žádný výtvor s výtvorem tak zuřivě nemlátili, ani vlastně nevím, proč se tak mlátí … Snad to alespoň oni ví … No a tak v té tmě se střídaly různé neznáme zvuky a najednou … zase světlo – konečně. Řekla jsem si, hurá – jsme zpátky doma, ale ono houby (pardon, to a někdy i jiné používá ten můj člověk, tak jsem se to taky naučila), sem tam sice nějaká police a regál, ale jinak úplně něco jiného. Byla jsem úplně zmatená, ale nejen já, to neznal ani Memory a to už je co říct, moji drazí, to teda jo!!!! Víc světla, nové věci, ale bylo to celkem zajímavé, tak jsem tak koukala, ale pak na mě přišla nějaká doposud neznámá únava a začali se mi klížit oči, chrr chrr, pardon zase to na mě přichází … , ale pak přišlo něco zvláštního, takový příjemný proud samých mínusek, teď už vím, že to jsou nejlepší kamarádi elektronci, kteří vždy vzpruží, když na Vás jde únava (asi něco, jako když člověk podobný mému člověku, ale ne zcela podobný, na některých místech mu něco chybí, jinde zase přebývá, krmí takové malé člověky, tedy pardon lidi – to mi poradila moje dobrá známá červená vlna, která moc dobře ovládá, ten člověčí jazyk, jen nechápu, proč stejnou radost necítil ten můj člověk, když i do něj jednou vjel takový příjemný občerstvující a blahodárný proud … to nechápu, je holt divný …). A tak jsem zase mohla koukat kolem sebe a nepřestávala jsem žasnout nejen tím okolo, ale i co se dělo pod naší střechou – kolik věcí zná nejen Memory, ale i ohnivá liška, ty jo!!!! A i můj člověk zdál se býti tím překvapený a tak pohleděl s velikým zájmem na mě a přeskočila jiskra. Od té doby přeskakuje občas jiskra i mezi ním a tím druhým člověkem, co krmí ty malé, jak jsem již výše psal, ale přijde mi to jako trochu jiná jiskra, jednou, to si vzpomínám, to trochu připomínalo jako ty dva v tom boxu, ale ne v tom našem hnědém cestovním boxu, ale v tom, co můj člověk sleduje v mých útrobách. Jednou mu už dokonce ten druhý člověk nachystal taky nějaký hnědý cestovní box, ale trochu jiný než ten náš a byl plný jeho věcí, tedy toho našeho člověka, ale nakonec zůstal, jen ty jiskry občas stále přeskakují … tak nevím třeba zase někdy vytáhne ten cestovní box s věcmi toho našeho člověka. No ale uuaaa, pardon to bylo takové malé zívnutí, už by to zas chtělo nějaké mínuskové papu … tak teď k tomu, jak vlastně s tím mým člověkem trávíme tak den … Ráno přijde a probudí mě, vždy se tak navzájem trochu lekneme, teda spíš já jeho, vypadá tak divně, jako by i on potřeboval ty elektronky a přitom, když jsem mu jich jednou pár dala, tak jsem měla dojem, že jsem ho tím nějak nenadchla, že jsem mu je poskytla, dokonce na pár dní zmizel a já si myslela, že už ho neuvidím. I ten druhý člověk v ty dny koukal tak smířlivěji občas povzdychl a říkal těm malým něco, že co s nima bude … Pak se ten můj člověk vrátil, měl sice takový rozčepýřený účes a lehce ohořelou tvář a dokonce nějaký čas se mnou vůbec nemluvil, ale po tom, co mě navštívil někdo, kdo na něco poklepal a něco vyměnil, tak jsme se zase udobřili. No a tak to jsou teda ta rána, první kouká na takový ty věci jako ten box, pak na nějaký zmatený lidi, co furt lítaj za něčím, co když doběhnou, tak do toho zase znova kopnou a vlastně ani neví, kam teda vlastně chtějí běžet a jednou jsou tam a pak zase jinde, hm, ale můj člověk tomu asi rozumí víc, protože u toho vždy hrozně procítěně řve, někdy nevím, jestli vzteky nebo radostí, ale jemu je to evidentně jedno, a asi je to strašně důležitý, protože ho jinak všechno, včetně těch další lidí, té co krmí ty malé těma svýma elektronkama, při tom nepředstavitelně ruší nebo teda on to alespoň tak říká … tak nevím. Pak kouká na další podivíny, ty neběhaj po dvou věcech, ale mají čtyři, co se točí, a jsou strááášně rychlí, sice nevím, proč a kam tak spěchaj, ale některý mají rádi to, co nazýváte přírodou, protože rádi zastavují třeba u stromů, keřů a jak se to všechno ještě jmenuje … No a pak pokračuje dál, kouká, co se kde děje, jak kde něco červeně svítí a lítaj nad tím takový věci s vodou nebo někde mají zase vody až až, pak zase v nějakých místnostech bez polic a regálů, ale se stolama a židlema, spousta lidí mluví, hádaj se, čtou papíry, spí, koukaj do mých sourozenců apod. Tak můj člověk tráví ráno. Pak se tváří hrozně otráveně a někam odejde, ale ne nadlouho, pak se zase ukáže a hned za mnou (máme se opravdu rádi …) a začne dělat takový zvláštní věci něco jako ty dva malý krmený, ale on už je přeci jen trochu větší, ale zřejmě ho to stále baví – střílí, děla, že taky běhá za balonem nebo jezdí na těch čtyřech točících se věcech a má z toho velikou radost, ale pak většinou se objeví ty již zmíněné jiskry mezi ním a tím druhým člověkem, hm, ten si asi už nerad hraje … Nevím, co by mohl mít tak jinýho na dělání, no zkrátka nadšení mého člověka rozhodně nesdílí spíš naopak. Pak je večer, ty malí lidi jdou klížit oči (a jak se zdá, tak se jim to i líbí a ani nechtěj na probuzení a povzbuzení to, co má ten druhý člověk a co ten můj nemá a z čeho asi dostávají ty elektronky …) a pak odejde i ten velkej člověk, nevím, proč se pořád stará o toho mýho člověka, když ten má radši rozhodně mě, ale ten druhej to zkrátka nějak ne a ne pochopit, hm tak třeba časem … Určitě si já a můj člověk máme mnohem víc co říct než můj a ten druhej člověk … A tak každej večer ten druhej tiše odchází klížit taky oči s těma malýma, ale než je začne klížit, tak se mu tak nějak divně lesknou asi jako když můj kouká na počasí a je tam to opačný než žlutý kulatý výtvor úplně nahoře. Pak teprve ten můj člověk vypadá šťastně a spokojeně, když kouká na podobný lidi, jako je ten druhej člověk, co by taky mohly krmit elektronkama, ale dělaj úplně jiný věci a jsou i tak nějak jinak oblečený teda spíš neoblečený … Ale mýmu člověku se to moc líbí, tak je to asi dobrý … No a když už noc pomalu končí, zaklíží se i jemu trošku očka, ale zůstává i tak se mnou, jeho věrnost je neuvěřitelná a já jsem šťastná, že nejen můj život se díky mému otvíracímu domovu zvanému notebook tak změnil, ale i jiné jsem učinila šťastnými a spokojenými … Jen nevím, proč ne všechny, proč se tomu druhému člověku ty jeho oči tak divně lesknou stále častěji????????