Jsem obyčejná dívka, která je lehce přehlédnutelná v davu a raději uzavřená do sebe. Lidé v reálném životě mě umí jen vytočit, rozplakat nebo rozhodit. Proto jsem si našla nový svět, svět plný svobody, hodných lidí, které můžu kdykoliv „vypnout“. Dále zde mám nekonečně mnoho her na pobavení a vykouzlení úsměvu na tváři, nesčetně článků pro nové poznatky i údivy, které se mohou v reálném světě stát. Ano, upřednostňuji svět s názvem virtuální, který je schován v mém notebooku, který je mi ze všech věcí i lidí nejbližší. Každý víme, že lidé se chovají ve virtuálním světě jinak. Proto jsem raději, když všichni mí „blízcí“ se do mého reálného světa nedostanou. Nikdy. To nedopustím!
Dnes jsem našla novou stránku, kde jsou noví lidé, kteří jsou zábavní, otevření a velmi hodní. Probírám s nimi každodenní problémy, touhy, nápady.. Jeden, jmenuje se Michal, mi doporučil zkusit štěstí v internetové ruletě. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela a tak jsem se rozhodla to zkusit. Zakládám účet, posílám si tam deset tisíc a hraji. První sázka? Dva tisíce korun na červenou. Chvilka napětí… Ano! Vyhrávám a hned je ten den krásnější. Nyní zkusím den mého narození – 11. Chvilka napětí… Jo! Proč je to tak lehké? Hraji, hraji, vyhrávám. Už mám na účtu přes sto tisíc korun, jsem svobodnější. Teď zkusím 0. Bohužel. Prohrávám. Zkouška sudých. Ach ne. Lichá 13. Prohrávám, chudnu, chudnu. To nemůže být pravda!? Najednou mám na účtu jen sto korun. Vlezu mamce na její účet a posílám si tajně dalších 10 000Kč – určitě jí je vrátím, jsem dítě štěstěny. Tak. Zkusím měsíc narození – 6? Ano, dávám na toto číslo, následně na lichá čísla a červenou barvu. Sakra! Mimo. Ani jeden můj tip nevyšel. Píšu Michalovi: „Ahoj, potřebuji pomoct. Finančně. Určitě ti vše splatím! Pomoz prosím!“. Přichází obratem odpověď:“Tak zítra? V pizzérce? Znak poznání – ty červené triko a já taky?“ Druhý den se sházíme v reálném životě v pizzerii na rohu Dlouhé ulice. Červenou v oblibě nemám, ale jedno tričko jsem objevila. Vcházím do dveří a již vidím charizmatického vyššího kluka s černými vlasy a zelenýma očima. Ou. Trochu to se mnou zavrávorá. „Ahoj!“, zaslechnu. „Jsi Denisa?“. „Jojo, to jsem já.“, odpovím. „Máš něco pro mě?“. „Deset tisíc, stačí?“. „Díky moc!“. Zapovídáme se a neustále se utápím v jeho očích. Cítím se jako v pohádce a srdce mi buší! Smůla ve hře = štěstí v lásce? Bude na tom něco pravdy? „Už asi půjdeme, nemyslíš?“, říká Michal. „Bylo fajn si s Tebou popovídat, bylo mi s Tebou hezky. Bál jsem se, že už nikdy neobjevím nikoho, s kým bude čas tak utíkat.“ Letím vzhůru. Čte mi myšlenky. Odpovídám okamžitě: „Mám to stejně. Nikdy jsem v reálném životě neočekávala, že potkám tak stejného člověka, jako jsem já. Ráda bych si posezení zopakovala.“ Loučíme se objetím. Peníze běžím vložit mamce na účet a rozhodla jsem se již neriskovat. Domluvím si brigádu, v cukrárně blízko Michalovo bydliště, a vše si zase naspořím.
Rodiče mají radost, že něco dělám. Já jsem šťastná, protože za mnou Michal každý den chodí a dává si kopeček zmrzliny. Počká, až dopracuji a jdeme se projít parkem. Je to krásné. Lítám, hřeje mě u srdce a mám představy o naší společné budoucnosti. Začala jsem o sebe i pečovat, záleží mi na tom, abych se svému protějšku líbila. Akorát teď jsme si dali první polibek. U Tebe – můj notebooku. Děkuji Ti za to, že jsi. A omlouvám se za ty nadávky, když se mi nechceš připojit na internet, abych si i přes můj krásný reálný život plný lásky, mohla užít i pár minut života virtuálního. A neboj – mám tě ráda, nežárli!
